Česká literatura od přelomu 19. a 20. století a literatura do konce 1. světové války roku 1918

Přelom 19. století (zvaného století páry) přinesl postupnou plynofikaci a elektrifikaci (plošně se začala zavádět elektřina v roce 1919 až po vzniku Československa, počátky jsou ale už v 90. let 19. století).

František Křižík vynalezl obloukovou lampu a začal provoz elektrické dráhy v Praze. Odtud už to bylo kousek k lanovce na Petřín nebo k výstavbě Křižíkovy fontány. Rozšiřovala se také železniční síť. V druhé polovině 19. století vznikly silné podniky – např. ČKD (Kolben a Daněk) nebo Škoda. Na vysoké úrovni bylo české technické školství.

Na počátku 20. století stále oslabovaly monarchie a posilovalo se národní vědomí. Spolu s ním ale rostla také nenávist vůči židovskému obyvatelstvu.

V českých zemích spustil vlnu nenávisti proti Židům případ vraždy mladé dívky v Polné (1899), ze které byl obviněn židovský mladík Leopold Hilsner – dle něj se tato kauza nazývá hilsneriáda.

Jeho vina je dodnes předmětem sporů, protože proti němu nebyly žádné přímé důkazy. Hilsner byl přesto odsouzen k smrti.

Trest mu byl nakonec zmírněn na doživotí. Proti potrestání Hilsnera se stavěl např. i T. G. Masaryk, který byl v té době již politicky činný a který před svým zvolením do čela nového státu působil v zahraničním odboji (od r. 1914, kdy byl v zahraničí, mu byl zakázán návrat do vlasti).

Od roku 1914 do roku 1918 probíhal na území Evropy do té doby největší válečný konflikt v dějinách světa – 1. světová válka. Mimo evropských států do ní byly zapojené také Spojené státy americké. Záminkou pro vypuknutí války byl atentát v Sarajevu (viz předchozí kapitola, ad „sedm kulí v Sarajevu“).

V 1. světové válce stály čeští vojáci na obou stranách – jedna část na straně Rakouska-Uherska, druhá na straně československého odboje – v zahraničních legiích. Z tohoto prostředí vzniklo množství tzv. legionářské literatury – R. Medek, J. Kopta, J. Hašek, F. Langer, ale také se odtud rekrutovalo několik veřejně známých osobností – mj. M. R. Štefánik a A. Podhajský.

Prezident nového československého státu T. G. Masaryk se navrátil z exilu do vlasti spolu s legionáři vlakem v prosinci 1918. Na Wilsonově nádraží v Praze ho uvítala delegace, proslovem ho za spisovatele přivítal prof. Alois Jirásek.

Po první světové válce vzniklo několik samostatných národních států: mimo Československa to bylo také Maďarsko, Polsko, tehdejší Jugoslávie, Rakousko atd. Namísto carského Ruska vznikl v roce 1922 Sovětský svaz.

Nové století kráčelo vstříc pokroku ve všech oblastech života včetně umění. Vznikly nové umělecké směry – v architektuře a malířství to byla např. secese (Alfons Mucha – malíř, autor Slovanské epopeje; Max Švabinský – malíř, secesní symbolismus), impresionismus – malíř Antonín Slavíček, skladatelé Vítězslav Novák a Josef Suk, moderní hudební proud u nás zastupuje Leoš Janáček (Její pastorkyňa, Výlety pana Broučka, Káťa Kabanová, Věc Makropulos).

Unikátním a velice moderním se stal nový architektonický sloh zvaný kubismus – Josef. Gočár (Dům U černé matky boží v Praze, Automatické mlýny v Pardubicích, Sbor kněze Ambrože nebo komplex školních zařízení v Hradci Králové), který se odrážel i v malířství – Josef Čapek, Bohumil Kubišta, Emil Filla, ze sochařů Otto Gutfreund. Variací na kubismus je v architektuře tzv. rondokubismus, někdy nazývaný jako národní styl. V 20. letech měl v architektuře, a především v designu místo také další styl zvaný art deco.

Manifest českých spisovatelů

Manifest českých spisovatelů bylo první veřejné prohlášení, které vzniklo za první světové války a které požadovalo sebeurčení českého národa. Bylo vydáno 17. května 1917. Manifest byl adresován českým poslancům Říšské rady.

Jeho autorem je Jaroslav Kvapil, tehdejší ředitel činohry českého Národního divadla. Poslanci měli podle manifestu přestat být loajální k Rakousko-Uhersku a podporovat práva českého národa a českého státu anebo odstoupit z Říšské rady.

Manifest podepsalo ho přes 200 českých spisovatelů, novinářů a vědců.

Moderní revue

Na přelomu 19. a 20. století panovala v Evropě krize politická a společenská, která se projevila i ve značné nejistotě, pocitu ohrožení a nejasné budoucnosti. Tu reflektovali zejména dekadentní spisovatelé a básníci, anarchisté (v naší literatuře tzv. anarchističtí buřiči) i filozofové.

Ti společně vydávali v měsíčníku Moderní revue, kterou vydával Arnošt Procházka a Jiří Karásek ze Lvovic. S revue je spojeno také jméno Miloše Martena – kritika, spisovatele a překladatele z francouzštiny.

Autoři kolem Moderní revue prosazovali individualismus, odmítání společenských a estetických norem. 

Jiří Karásek ze Lvovic (1871–1951)

Spisovatel, básník a sběratel umění, jehož tvorbu ovlivnil zájem o okultismus. Inspiroval se novoromantismem, symbolismem a dekadencí.

Je mj. autorem odborných statí o umění.

Dílo:

Zazděná okna – básnická sbírka, prvotina Jiřího Karáska, která obsahuje básně s motivy znechucení nad skutečností, mystiky a smrti

Viz: https://www.muzeumliteratury.cz/exhibit-zazdena-okna-2

Sexus necans: Kniha pohanská – dekadentně laděné erotické verše

Gotická duše – román, jehož hlavním hrdinou je mladík, jehož vychovávaly pobožné tety a který svůj život žije mezi kostely, modlami, svíčkami. Je proto spíše popisem vnitřních stavů než epickým vyprávěním. Hlavní hrdina je ponořen do světa mimo svět reality, mezi knihami a stěnami rodinného sídla, později vstoupí do semináře. Je ovlivněn středověkým myšlením – proto název Gotická duše.

Arnošt Procházka (1869–1925)

Autor dekadentní lyriky, kritik a překladatel.

Dílo

Jeho sbírka Prostibolo duše byla kritizována pro nemorálnost. Obsahuje krátké dekadentní básně.
Procházka se zabýval psychologií, estetikou a sociologií, na základě těchto poznatků hodnotil díla ve svých kritikách.

Karel Hlaváček (1874-1898)

Český básník a výtvarník a ilustrátor knih jeho současníků, představitel českého symbolismu, hrdý člen Sokola, který předčasně zemřel na tuberkulózu ve věku pouhých 23 let.

Během svého krátkého života publikoval v časopise Moderní revue svoje díla i výtvarné kritiky. Přesto, že jeho výtvarné dílo dnes není moc známé, ve své době byl autorem ilustrací pro knihy básníka O. Březiny, Jiřího Karáska ze Lvovic nebo Arnošta Procházky.

Dílo:

• Sokolské sonety – básnická sbírka oslavující sokolské hnutí
• Pozdě k ránu – sbírka, ve které si Hlaváček pohrává s hudebními motivy a čtenáře tak mimo rytmus udávaný verši podněcuje zvukomalebností konkrétních hudebních nástrojů – např. hoboj nebo viola. Vytváří tak atmosféru, která spolu s líčením krajiny a období dělá zážitek z jeho díla velmi sugestivní. Sbírka je psaná v ich formě.

Miloš Marten (1883–1917)

Spisovatel, výtvarný a literární kritik a překladatel. Zástupce katolického proudu a symbolismu, přítel malířky Zdenky Braunerová (ta to také táhla s Vilémem Mrštíkem).

Vystudoval právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde absolvoval v roce 1906. Poté strávil několik měsíců ve Francii, kde se přátelil s umělci a časem se stal i českým konzulem ve Francii. V roce 1912 se oženil se svou ženou Aťou, manželského štěstí si ale moc neužil. V roce 1915 byl odveden a zraněn. O rok později byl znovu poslán na frontu. Krátce po jednom z vyšetření zemřel. Bylo to během ozdravného pobytu. Martenovi bylo jen 34 let.

Dílo:

• Do Moderní revue přispíval už od 17 let. Publikoval v několika časopisech a sbornících.
• Jeho dílo je srovnatelné s jeho současníky.
• Esejisticky se věnoval mj. dílu K. H. Máchy, J. Zeyera a O. Březiny

Česká moderna – viz kapitola Česká literární moderna

Josef Svatopluk Machar (1864-1942)

Básník, spisovatel, satirik a politik. Mládí strávil v Brandýse nad Labem a v Praze, poté odjel do Vídně, kde se stal úředníkem. Tam od roku 1891 do 1914 publikoval mnoho zásadních děl (např. sbírka epigramů Satiricon, veršované povídky Zde by měly kvést růže nebo Čtyři knihy sonetů). Byl přítelem T. G. Masaryka, členem Realistické strany a spolupracovníkem protirakouského odboje. Po roce 1918 se na žádost TGM vrátil do Čech a stal se inspektorem československé armády. Krátce poté ale funkci položil kvůli rozporům s TGM a vystupoval proti hradní politice. Stal se stoupencem nacionalistické pravice.

V roce 1910 vystoupil z církve a o osm let později se stal svobodným zednářem a stal se velmistrem Veliké lóže národní československé. Zemřel v roce 1942.

Vzhledem k jeho kontroverzní tvorbě, která mj. zahrnovala také erotické verše, byl Machar velmi oblíben u mládeže, ale zároveň byly některé jeho knihy studentům zakazovány.

Přestože se Machar netajil výhradami vůči církvi a křesťanskému náboženství, ve svém díle často odkazuje na biblické postavy a příběhy. S obdivem se obrací k antice, literárně navazuje na Jana Nerudu a Karla Havlíčka Borovského – zejména volbou témat (život obyčejných lidí, rozpory mezi zástupci různých „táborů“, vlastenectví), ironickým a satirickým pohledem na pokrytectví a faleš, vyjadřuje se stroze, věcně, ale klade velký důraz na významovou stránku poezie.
Vztahy mezi muži a ženami ukazuje realisticky až kriticky, poukazuje na nerovnost postavení mužů a žen, sobectví, neporozumění a neúctu.

Dílo:

• Sbírky Confiteor I.-III. – sbírka básní složená ze tří žánrově různorodých částí, především ale subjektivně zabarvené lyrické verše; vymezuje se proti náboženství a víře, je svědectvím o vlastním nitru básníka; původ názvu sbírky je z latinského „vyznávám se“ (angl. confess)
• Čtyři knihy sonetů – sbírka je rozdělena na čtyři části podle ročních období (Letní sonety apod.); zobrazuje přetvářku ve vztazích mezi muži a ženami a kritizuje maloměšťáctví a falešnou morálku
• Tristium Vindobona – žalozpěvy z Vídně se inspirují u Ovidia, glosuje v ní malicherné spory mezi ruchovci a lumírovci a poukazuje na falešné vlastenectví, špatné postavení Čechů v Rakousku-Uhersku; poezie je v tomto případě politicky zaměřená, byla napsána během Macharova pobytu ve Vídni; na tuto sbírku navazuje další – Tristium Praga (proti hradní politice v nově založeném Československu)
• Zde by měly kvést růže – veršované povídky o ženách a jejich mizerném postavení ve společnosti shrnuje Machar větou „být ženou, to už znamená trpěti“
• Magdalena – veršovaný román, jehož hlavní postavou je prostitutka Lucie, která se stará o svého otce alkoholika; když se do ní zamiluje muž a chce ji odvést ke své tetě, Lucie prozradí svůj osud, pro nepochopení ale musí odejít, zklamaná se vrací zpět do nevěstince; název Magdalena odkazuje na Ježíšovu následovnici – také prostitutku; příběh je kritikou společnosti, pokrytectví a falešné morálky
• Svědomím věků – básnický cyklus na téma morálky, který je rozdělen do 9 částí; inspiruje se v antice (V záři helénského slunce), období počátků křesťanství (Jed z Judey), přes období středověku, renesance a dále až po básníkovu současnost i blízkou budoucnost (Kam to spěje?)

Původní výtvarné zpracování spisů J. S. Machara je spjata s malířem Františkem Kupkou, který je autorem jejich obálek.

Ukázka – Zde by měly kvést růže, z básně Dva listy (věnovaná paní Sofii Podlipské)

Ach, otec… po svém kanceláři
až přijde domů v poledne
a s ledovou tou svojí tváří
jak stroj si k stolu usedne
a noviny své klidně zvedne
a zabývá se obědem,
přes brejle při tom na ni hledne
svým ocelovým pohledem
a spartanský svůj hovor spřede,
jak bývá to dne každého:
»Co děláš?« neb: »Jak se ti vede?
«neb: »Tak, co máš dnes nového?«
a odpovědi nečekaje
a nepromluvě slova víc
čte do novin zas ukrývaje
tu přísnou
z pergamenu líc –

Antonín Sova (1864-1928)

Básník, symbolista a impresionista, jehož na počátku ovlivnil i realismus, pocházel z jižních Čech. Jeho matka brzy zemřela a otec se oženil znovu, což Sovu výrazně ovlivnilo. Přátelství s Jaroslavem Vrchlickým a jeho sestrami ho v mládí přivedlo k psaní.

Svoje první básně publikoval už za studia na gymnáziu. Scházel se s dalšími literáty ze spolku Máj, Umělecké besedy a byl signatářem Manifestu české moderny.

Od roku 1900 byl ženatý s Marií Kovaříkovou. Spolu měli syna Jana. Rozvedli se roku 1921. Více než dvacet let byl ředitelem Městské knihovny v Praze. Před začátkem 1. světové války se u něj projevila těžká nemoc, kvůli níž byl postupně neschopen pohybu a poté byl upoután na vozík. Zemřel v roce 1928 v rodném Pacově.

Dílo:

Poezie

• Květy intimních nálad – básně s tématem přírody, impresionistická přírodní lyrika, obrazy české krajiny zrcadlí stav básníkovy duše
• Z mého kraje – portrét básníkova rodného kraje
• Soucit a vzdor, Údolí nového království, Zlomená duše (deziluze ze společnosti, symbolistní verše mladého Sovy), Ještě jednou se vrátíme – sbírka symbolistních básní
• Zpěvy domova – sbírka reagující na události 1. světové války, tradiční hodnoty – rodina, tradice a vlast, obava z války a odpor k ní

Próza

• Ivův román, Výpravy chudých – román, Pankrác Budecius, kantor – novela o venkovském učiteli; odehrává se v 18. století

Otokar Březina (1868-1929)

Otokar Březina aka Václav Jebavý byl jeden z nejuznávanějších českých básníků, spisovatel a představitel symbolismu. Narodil se na Vysočině, gymnázium vystudoval v Telči a potom učitelský ústav v Praze. Od maturity až do konce života udržoval korespondenci s moravskou spisovatelkou Annou Pammrovou. Byl také blízkým přítelem katolického spisovatele Jakuba Demla.

Jeho raná tvorba se zaměřuje na prosté každodenní příběhy, které popisuje s humorem a sociálním podtextem a podobá se např. dílu Jana Nerudy. Později ale tvoří výsostně estetickou poezii a prózu, která má spíše lyrické naladění, využívá v ní symboly, metafory, náboženské motivy a filozofické úvahy.

Jeho základními motivy jsou tajemství, smrt, bolest a kontrast mezi radostí a depresí, únavou a smutkem. Březina využívá převážně volný verš, v lyrických pasážích ho ale často střídá veršem pravidelným, takže jeho básně mají osobitou dynamiku.

Březina se inspiruje také mysticismem (zejména u francouzských básníků) – tj. nahlíží svět i prostřednictvím jakéhosi vnitřního zraku, na základě vlastní duchovní zkušenosti, kterou on získal zřejmě v době po smrti jeho rodičů, kdy se uzavřel před světem a prožíval bolest a osamělost.

Jeho básně přinášejí mnoho smyslových požitků – mj. vůně, popis atmosféry, hudby i prostředí. Březinovo dílo je považováno za to nejlepší z toho, co vzniklo v českých zemích. Stalo se inspirací mnoha generacím básníků až do současnosti.

Dílo:

• Tajemné dálky – sbírka třiceti temných básní, z nichž část je velmi osobních (např. Moje matka nebo Vzpomínky – na A. Pammrovou)
• Svítání na západě – tématem je dávná vina, kterou si člověk nese a která ho celý život provází, nadějí je jen smrt – cesta k vyšší existenci
• Větry od pólů
• Stavitelé chrámu – přelomová básnická sbírka, ve které se Březinova láska k umění mění v lásku k bližnímu – zde v lásku k trpícím bratřím; je inspirována biblickými příběhy – ústřední postavou je Prorok; sbírka obsahuje různé básnické formy (lyriku, epiku, chór atd.)
• Ruce – sbírka, jejíž výtvarný doprovod má na svědomí sochař a malíř František Bílek – ruce jsou zde symbolem lásky, ale i práce, která může člověka vysvobodit od jeho dědičné viny
• Hudba pramenů – sbírka poezie, která byla původně vydávána časopisecky
• Skryté dějiny – sbírka esejů, zůstala nedokončena, texty ilustroval Josef Váchal

František Xaver Šalda (1867-1937)

Nejvýznamnější český literární kritik, zástupce české moderny, redaktor několika časopisů včetně vlastního s názvem Šaldův zápisník a časopisu pro kritiku a umění Tvorba, jeden z redaktorů Ottova naučného slovníku, esejista a teoretik. Je považován za zakladatele moderní kritiky, jeho tvorba ale neměla valný ohlas, a tak je dnes spíš upozaděna.

F. X. Šalda byl profesorem románské literatury, spoluautor Manifestu České moderny.

Jeho životní láskou byla Růžena Svobodová – spisovatelka, autorka povídek o emancipovaných ženách.

Šaldův život poznamenalo vážné nervové onemocnění, které mu způsobovalo trvalé bolesti a postupně způsobil jeho částečné ochrnutí. Protože byl bezdětný, odkázal svůj majetek Jedličkovu ústavu pro zmrzačené děti. Šaldovým přáním bylo, aby to obyvatelům ústavu přineslo radost do života.

Dílo:

Krásná literatura – povídky, dramata, básnická sbírka

Eseje a úvahy

• Boje o zítřek (1905) – jeho vlastní shrnutí podstaty literární kritiky, která měla být pochybující, ale hledající kladné stránky díla. Zároveň má sloužil autorům jako inspirace. Kritiku považuje stejně jako tvorbu za umění.
• Moderní literatura česká
• Vědecká kritika – překlad z francouzštiny
• Duše a dílo (1913) – portréty významných soudobých spisovatelů Máchy, Rousseau a Němcové

A další spisy věnované jednotlivým autorům:

• Mácha snivec a buřič
• Básnická osobnost Dantova
• Jean Arthur Rimbaud, božský rošťák
• Básnický typ Jiřího Wolkera
• a další.

O poetismu

• Dva představitelé poetismu
• Nová proletářská poezie
• O tzv. nesmrtelnosti díla básnického
• O nejmladší poezii české
• Krásná literatura česká v prvém desetiletí republiky
• aj.

Anarchističtí buřiči – viz kapitola Česká literární moderna

Anarchističtí buřiči (Generace buřičů): Viktor Dyk, František Gellner, Karel Toman, Stanislav Kostka Neumann, Fráňa Šrámek a Petr Bezruč

Viktor Dyk (1877-1931)

Český básník, dramatik, prozaik a publicista. Od raného mládí nadaný student, mj. žák a později přítel Aloise Jiráska. První tvůrčí pokusy si odbyl už v dětství, kdy pro mladšího bratra hrál vlastní loutková představení.

Po maturitě začal publikovat hned v několika časopisech (Moderní revue, Nivě, Rozhledech, Studentském sborníku atd.). Některá díla vytvořil pod různými pseudonymy. Na vysoké škole studoval práva. Jeho profesorem byl mj. T. G. Masaryk (jeho názory ovšem Dyk nesdílel). Po absolvování školy působil Dyk jako novinář a věnoval se vlastní tvorbě.

Dyk byl zastáncem individualismu, ale časem si našel cestu k nacionalismu, v němž viděl možnost, jak přispívat svým dílem národnímu společenství (zejména po roce 1897, kdy bylo uzákoněno tzv. jazykové nařízení, které potvrzovalo rovnoprávnost češtiny s němčinou na úřadech a vůči němuž demonstrovala německá část obyvatelstva a zejména německých úředníků. Demonstrace se tehdy dotkly i „civilního“ českého obyvatelstva a bylo vyhlášeno stanné právo. Dyk se samozřejmě účastnil demonstrací za českou stranu).

Po roce 1907 se věnoval redigování časopisu Lumír a od roku 1910 do 1914 časopisu Samostatnost, ve kterém se mj. věnoval odbojové – protihabsburské činnosti. S tou pokračoval i v Lidových novinách. Protirežimní činnost zastavila až cenzura a Dyk byl odsouzen za velezradu a strávil cca rok ve vězení. Po propuštění v roce 1917 tvořil o to více a radikálněji.

Jeho politická díla jsou zaměřena také proti hradní politice nového prezidenta T. G. Masaryka a E. Beneše. Až do své smrti Dyk tvořil výrazně politicky zaměřená díla a kritik F. X. Šalda mu vytýkal, že se zaprodal politice na úkor umění.

V roce 1931 zemřel Viktor Dyk na mrtvici, kterou utrpěl při koupání v moři v Chorvatsku. Jeho tělo bylo převezeno do Čech a tam mu byl vypraven honosný pohřeb.

Dyk byl nadšeným a velmi dobrým šachistou, Byl také místopředsedou Literárního a řečnického spolku Slavia, která byla základem pro pozdější sportovní klub Slavia Praha (nejprve pěstovali slavistiku – vědu o slovanské kultuře + sport).

Vliv na tvorbu Viktora Dyka měla jeho babička (rozená Němka, žijící v česko-německém manželství a podporující českou menšinu). S babičkou vedl Viktor Dyk dlouhodobě korespondenci a ona ho podporovala v jeho tvorbě. Zemřela v 86 letech.
Viktor Dyk byl pra(pra)dědečkem zpěváka Vojtěcha Dyka.

Dílo:

Poezie:

• A porta inferi – sbírka subjektivní lyriky
• Síla života, Marnosti
• Satiry a sarkasmy – jak název napovídá, jedná se o různé texty, které se vyznačují satirickým a sarkastickým tónem; mj. v nich hodnotí a komentuje sám sebe i různé osobnosti tehdejšího společenského života, přátele a autory
• Pohádky z naší vesnice – odkazuje na stejnojmennou sbírku V. Hálka (Hálek v ní kriticky nahlíží život na vesnici), na rozdíl od něj ale Dyk otevírá témata politická. Označení „pohádky“ je u obou autorů ironií a kontrastuje s obsahem básní.
• Milá sedmi loupežníků – balada ovlivněná romantismem a anarchismem. Milá se zaváže, že bude milovat všech sedm loupežníků stejně, aby se nemusela zavázat obyčejnému životu a zároveň jedinému muži. Nesouhlasí ale s tím, že loupežníci zabíjejí lidi a snaží se to zastavit. To se jí ale nedaří. Nakonec najde způsob, ale potom žije s pocitem viny.
• Lehké a těžké kroky – básnická sbírka, jedna z částí tzv. válečné tetralogie; varuje před nebezpečím války (vychází od r.1915), povzbuzuje národ, ale také se obává o osud národa a nové republiky.
• Anebo – druhá část výše uvedené tetralogie (dalšími jsou Okno a Poslední rok)
• Devátá vlna – melancholická básnická sbírka (traduje se, že v ní Dyk předpověděl vlastní smrt)

Próza:

Krysař – novela inspirovaná starou německou pověstí o Krysaři, který odvedl z města všechny lidi. Ústřední postavou je tulák – Krysař, který se domluví s měšťany, že za úplatu zbaví město krys. Tito konšelé mu ale odmítnou vyplatit odměnu a Krysař se jim pomstí. Druhá linie příběhu je romantická – Krysař potkává Agnes, která je ale milenkou jiného muže. Příběhem prostupuje ještě postava blázna Seppa Jorgena, který je hodný, ale pomalý.

Temný příběh fascinuje proto, že má základ ve skutečné události – zmizení mnoha dětí (mladých lidí) z města. Žádné z těchto dětí už se nepodařilo nikdy vypátrat. Tato událost může být podle některých badatelů vykládána jako tzv. dětská křížová výprava, která mohla být vedená charismatickým náboženským vůdcem. Je ale také možné, že mladí lidé hledali nový domov v jiné zemi, kam odešli vedeni nějakým cizincem, který jim ukazoval cestu.

Krysař bývá často uváděn v divadle, byl i zfilmován. Temný animovaný film z roku 1985 je působivý mj. i tím, že není mluvený – k vyjádření využívá pouze velmi sugestivní hudbu a zvuky. Strašidelné a jsou také loutky a prolínání loutkové animace s dalšími filmovými technikami.

https://www.csfd.cz/film/1120-krysar/prehled/

Drama:

Zmoudření Dona Quijota – komedie, ve které se Dyk inspiruje Cervantesovým románem o idealistickém rytíři. Dykův rytíř ale na konci prozře – zmoudří – tím, že ztratí iluze o světě.

 

František Gellner (1881-1914)

Český básník, spisovatel, kreslíř a karikaturista, jeden z generace tzv. anarchistických buřičů. Svoje dětství prožil mj. častým cestováním se svým otcem – židovským obchodníkem – na cestách po poutích a jarmarcích, ze kterých později čerpal inspiraci. Po studiu na gymnáziu pokračoval na technických školách ve Vídni a Příbrami, poté ale změnil směr a rozhodl se studovat malířství v Drážďanech a později v Paříži. Později pracoval mj. v Lidových novinách jako kreslíř. Na začátku války v roce 1914 narukoval do rakousko-uherské armády a byl odveden na haličskou frontu. Tam vyčerpaný z pochodu zůstal na cestě. Od té doby byl považován za nezvěstného a později prohlášen za mrtvého ve věku pouhých 33 let.

Gellnerovy verše jsou vázané. Sloky krátké a zpěvné a připomínají písničky. Gellner se inspiruje lidovou zábavou, je cynický, sám sebe kritizuje, moralizuje, předstírá nadhled, ale touží po skutečném citu.  Nepoužívá vzletná slova, ale spíše obyčejný jazyk i vulgarismy a nebojí se šokovat.

Díla:

• Po nás ať přijde potopa! – básnická sbírka, která má formát osobní zpovědi, ve které vyjadřuje zklamání, odpor ke společnosti a měšťáctví
• Radosti života – básnická sbírka, znechucení falešnou morálkou tehdejší společnosti, popis bohémského života, kritika pokrytectví
• Don Juan – román ve verších

 

Fráňa Šrámek (1877-1952)

Český básník, dramatik, zástupce generace anarchistických buřičů. Narodil se v Sobotce poblíž Jičína (odtud festival Šrámkova Sobotka), poté se přestěhoval do Písku, kam později zasadil děj některých svých děl. Byl rok na vojně, poté se u něj projevily antimilitaristické tendence. Po skončení vojenské služby vystudoval práva v Praze. Za účast na demonstracích i antimilitaristickou báseň Píšou mi psaní byl vězněn.

Potom musel narukoval na frontu do Haliče. Tam si znovu potvrdil své antimilitaristické postoje. Byl hospitalizován kvůli problémům s klouby, ale znovu narukoval, tentokrát na italskou a rumunskou frontu. Později opět onemocněl – tentokrát španělskou chřipkou.

Druhou světovou válku přežil v dobrovolném domácím vězení, do kterého se uchýlil na protest proti fašismu. Zemřel v roce 1952 a je pochován v rodné Sobotce.

Díla

Poezie:

• Života bído, přec tě mám rád – básnická sbírka, která vyjadřuje Šrámkův antimilitarismus
• Modrý a rudý – antimilitaristická sbírka; modrá symbolizuje barvu rakouské uniformy x červená barva socialismu
• Splav – básnická sbírka; milostné a přírodní motivy (žena a příroda jsou jedno); impresionismus, lyrika
• Rány, růže – sbírka vydaná po skončení 2. světové války; oslava vlastenectví a osvobození republiky

Próza:

• Prvních jednadvacet – povídky
• Stříbrný vítr – román o dospívání a prvních láskách studenta Jana Ratkina; román přerodu z chlapce v muže, první milostná zklamání, vzpoura proti otci, hledání smyslu života; prvky impresionismu
• Tělo – román s antimilitaristickým vyzněním, který je oslavou lásky, těla a daru života
• Žasnoucí voják – povídková kniha o obyčejných lidech (ve válce)

Drama:

• Léto – příběh studenta, který se zamiluje do starší vdané ženy. Ta jím ale jen manipuluje. Mladík si z toho vezme poučení a později najde lásku v podobě mladé dívky Stázi. Divadelní hra s impresionistickými prvky.
• Měsíc nad řekou – impresionistická divadelní hra o studentech, který rekapitulují svůj dosavadní život, vzpomínají na mladistvé roky a přemítají nad ztracenými iluzemi. Popisuje střet mladé generace se starší.

Ukázka z básně Píšou mi psaní (1905)

Píšou mi psaní
vojanští páni,
a tam stojí psáno
dvanáctého ráno
že já musím rukovat,
oh, rukovat.

Voják je voják,
musí bojovat –
vloží k líci pušku,
vezme si na mušku
třeba vlastní srdce své,
oh, srdce své.

Zdrávi vzkázali,
zdrávi napsali,
já jsem rezervista,
básník, anarchista,
zpívám si a proklínám,
oh, proklínám.

Pomašíruju,
zpívat si budu:
modrý rezervista,
rudý anarchista,
v modré dálce rudý květ,
oh, rudý květ….!

 Zajímavost:

Po Fráňovi Šrámkovi je pojmenován literární festival Šrámkova Sobotka.

Karel Toman (1877-1946)

Český básník, novinář, překladatel a představitel generace anarchistických buřičů a demokratického proudu literatury. Původně se narodil jako Antonín Bernášek v Kokovicích u Kladna. Studoval ve Slaném a v Příbrami, později se přihlásil na právnickou fakultu v Praze, ale studium nedokončil.

Hodně cestoval po Evropě. Své cesty zaznamenával a reportáže z nich publikoval v několika časopisech. Dále překládal a psal literární kritiky, které zveřejňoval tamtéž. Pracoval v Národních listech jako redaktor a přispíval i do Lidových novin. Zemřel v roce 1946.

Tomanova tvorba je především lyrická a vychází z aktuálních témat své doby: první světové války, vzestupu sociálního hnutí, revoluci v Rusku (1917), ale nevyhýbá se ani erotickým motivům, popisu přírody a líčení ročních období v souvislosti s významnými událostmi. Jeho verš je melodický, pravidelný, až písňový. Slova jsou pečlivě volena nejen ve vztahu ke zvukomalebnosti, ale také tak, aby text nabýval na symbolickém významu, měl napětí a dělal dílo dynamickým.

Díla

• Pohádky krve – symbolická básnická sbírka s prvky dekadence a erotiky
• Torzo života – básnická sbírka nahlíží na život skrze kontrast bolesti a rozkoše; milostné verše s tragickým vyzněním; člověk se snaží osvobodit od falešné měšťanské morálky
• Melancholická pouť – básnická sbírka inspirovaná cestami po Evropě
• Sluneční hodiny – básnická sbírka; přírodní lyrika, barvitý popis přírody, země = zdroj naděje; odmítání moralismu a reakce na aktuální dění
• Verše rodinné a jiné – osudy obyčejných lidí, které ovlivňuje 1. světová válka
• Hlas ticha – verše o Rusku v době revoluce (VŘSR – Velká říjnová socialistická revoluce 1917+)
• Stoletý kalendář – prolínání různých námětů, domov vs. tuláctví, sociální motivy, přírodní lyrika – soužití prostých lidí s přírodou atd. Poslední Tomanova sbírka.

Stanislav Kostka Neumann (1875-1947)

Český básník, novinář, výtvarný a literární kritik a překladatel, který prožil celý život v Praze. Pocházel z polsko-německé rodiny, která v Praze žila. Studium na střední škole nedokončil, měl ale zájem o literaturu a společenské dění a stýkal se mladými lidmi z různých radikálních a průkopnických hnutí a s dělníky. Přispíval do studentských časopisů.

V roce 1893-4 se účastnil pouličních nepokojů, kde bojoval za zavedení všeobecného hlasovacího práva v Rakousku-Uhersku. Důsledkem byla aféra, jíž se začalo říkat Proces s Omladinou (což bylo domnělé tajné protirakouské hnutí – ve skutečnosti neexistovalo). Neumann byl jedním z 80 mladých lidí (většině z nich bylo do 20 let), na které byla uvalena vazba. Za účast na těchto nepokojích na něj byla uvalena vazba, která trvala 4 měsíce – poté byl propuštěn na kauci.

V následujícím roce byl ale odsouzen za spolčování a rušení veřejného pořádku a vězněn ve věznici na Borech. Odtud vyšel v roce 1895. Po návratu vydal svou první sbírku Nemesis. Byl organizátorem skupiny Nový kult, redaktorem Moderní revue, spoluzakladatelem klubu esperantistů (příznivců nového umělého jazyka, který měl za cíl propojit jedním jazykem lidi po celém světě).

Ve své vile pořádal setkání anarchistické bohémy – spisovatelů Dyka, Hlaváčka, Tomana, Karáska ze Lvovic, Mahena a dalších). Byl příznivcem volné lásky – měl tři dlouhé vztahy se ženami (z toho dvě manželství, která skončila rozvodem). Během 2. světové války bydlel na venkově. Zemřel v roce 1947.

Cca do roku 1909 se v jeho díle objevuje buřičství, anarchie, sociální tematika a politicky angažované verše. Poté vydává Knihu lesů, vod a strání, ve které se zaměří na přírodu a odvrátí se od anarchismu. V roce 1914 spolu s bratry Čapky veřejně odmítl symbolismus a dekadenci a začal prosazovat civilismus.

O rok později narukuje do armády a působí jako pomocná zdravotnická síla na frontě v Albánii. Po návratu spoluzakládá KSČ a začíná psát proletářskou poezii ovlivněnou učením marxismu-leninismu. V roce 1929 je ale z KSČ vyloučen kvůli podepsání protestu proti novému vedení strany (tj. proti K. Gottwaldovi).

Dalšími signatáři byli mj. i spisovatelé Ivan Olbracht, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Marie Majerová a Vladislav Vančura. Členství ve straně mu bylo po roce 1938 obnoveno. Po 2. světové válce ještě vydal dvě básnické sbírky – Bezedný rok (vyšla v roce 1945 jako varování před nacismem, ale byla vydána až po válce) a Zamořená léta.

Neumann používá nerýmovaný volný verš, záměrně opakuje některá slova pro jejich zdůraznění. Využívá metafory.

Díla:

• Jsem apoštol nového žití – dekadentní básnická sbírka, zklamání z neúspěchů pokrokových hnutí
• Apostrofy hrdé a vášnivé – sbírka, která oslavuje osobitost člověka
• Satanova sláva mezi námi – dekadentní sbírka, symbolika rebelie prostřednictvím použití Satanova jména, využívá alegorii
• Sen o zástupu zoufajících – sbírka s prvky dekadence, erotiky, symbolismu; námět je každodenní život lidí se všemi strastmi
• Kniha mládí a vzdoru – symbolická a dekadentní sbírka, která reflektuje básníkovu zkušenost z pobytu ve vězení
• Kniha lesů, vod a strání – oslava moravské krajiny, člověk, který je součástí přírody, prožitek radosti ze života, volnosti, úvaha, že má člověk žít naplno
• S městem za zády – kontrast přírody a města, lásky a povinnosti, protest proti znečišťování vody v přírodě
• Ať žije život! – kniha fejetonů o novém umění
• Dějiny Lásky – šest svazků o lásce od pravěku, přes antiku až k poslednímu dílu Láska novodobá. Neumann toto vydal pod pseudonymem a včetně obrazových příloh. Bylo to označeno za pornografii.
• Nové zpěvy – civilistická sbírka je rozdělana na tři části, které oslavují techniku, přírodu a techniku s důrazem na její dopad na člověka (sociální pomoc a svědomí)
• Rudé zpěvy – proletářská poezie, která je prošpikovaná výzvami a hesly. Oslavuje kolektivnost a Sovětský svaz.
• Srdce a mračna – protiválečná a protinacistická sbírka, poděkování Sovětskému svazu, dobová politická lyrika
• Sonáta horizontálního života, Anti – Gide neboli optimismus bez pověr a iluzí, Bezedný rok, Zamořená léta, Francouzská revoluce, Zlatý oblak a další.

Petr Bezruč (1867-1958)

Básník jediné sbírky – Slezské písně, vlastním jménem Vladimír Vašek. Básník je ovlivněn symbolismem a Českou modernou, je ale také řazen do generace anarchistických buřičů. Narodil se v Opavě, studoval na gymnáziu v Brně a poté filologii na Univerzitě Karlově. Studia nedokončil.

Většinu času trávil po hospodách, časem se ale uzavřel do sebe a vrátil se do Brna. Tam začal více psát a občas publikovat krátká prozaická díla. Později získal místo v Místku, kde začal psát Slezské písně, protože si všímal chudoby a těžkého údělu místních lidí, zejména horníků. Básně Bezruč posílal do časopisu Čas, kde vycházely postupně.

Když se objevily v roce 1915 básně oslavující cara podepsané P. B., byl Bezruč považován za autora, souzen za velezradu, ale byl časem osvobozen na základě mj. jazykového rozboru (autorství se poté prokázalo někomu jinému).

Mezitím si ale odseděl několik let – mj. i za některé básně ze sbírky Slezské písně. Od roku 1918 do 1958 žil Bezruč převážně v ústraní v Beskydech, podnikal výlety po horách, otužoval se a koupal. Zemřel v únoru 1958 v 90 letech.

Slezské písně mají útočný, výbojný, značně sociální charakter, používá zvolání, hyperboly (nadsázky), pracuje s prvky nářečí (Ostrava, Místek) a metafory. Jsou mimořádné jak rozsahem – kniha má pět částí a kolem 70 básní – tak i silným zaměřením na jediné téma – sociální tematiku. Nechybí mezi nimi ale ani milostné básně.

Ukázka ze sbírky Slezské písně – část básně Maryčka Magdónova

Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdonova.

Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?

Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?

Stužkonoska modrá – samostatná báseň, ve které básník vzpomíná na mládí a kritizuje poměry za první republiky. Stužkonoska je vzácná můra – symbol básníkova života.

Katolická moderna

Skupina katolické moderny se nehlásí jen k novému směru literárnímu, ale hájí také zájmy nižších duchovních a celkově usiluje o nápravu církve.
Svůj program skupina neodvozuje od literární moderny, jakou představovali jejich autoři – současníci (Gellner, Březina, Hlaváček apod.), ale vydala svůj vlastní manifest s názvem Niva (1895). Vydávali také vlastní časopis Nový život.

Představitelé tohoto katolického proudu: Jakub Deml (raná tvorba, později vystupuje proti), Jindřich Šimon Baar, Julius Zeyer (v jeho díle ale převažuje novoromantismus a dekadence), Sigismund Bouška, Xaver Dvořák, Karel Dostál-Lutinov a František Skalík.

• Poezie se inspiruje u Svatopluka Čecha, Josefa Václava Sládka a Jaroslava Vrchlického.
• Respekt k tradici.
• Literaturu považují za umění, nikoliv za řemeslo.