Česká literární moderna

V Evropě pokračují jednotlivé národy v boji za vlastní národní identitu – v Trojspolku (byl ustaven 1882) Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie (tzv. Centrální mocnosti), se zejména na začátku 20. století děje mnoho změn, které časem vedou k 1. světové válce: slovanské národy prahnou po osamostatnění, Rakousko-Uhersko je naopak čím dál víc závislé na Německu.

Kontext doby

V roce 1908 si Rakousko-Uhersko nárokuje Bosnu a Hercegovinu, které přes odpor místních připojí k Habsburské říši. To vyvolá mj. válku mezi jugoslávskými státy. Později – v roce 1914 v Sarajevu dojde k atentátu na Františka Ferdinanda d´Este (pomůcka: „sedm kulí v Sarajevu“) – on i jeho žena jsou zastřeleni a atentát se stane záminkou pro vypuknutí 1. světové války. Pachatelem je Gavrilo Princip ze skupiny Mladá Bosna, která usiluje o sjednocení jižních Slovanů („jugoslávců“).

V roce 1893 vzniká Dvojdohoda o spolupráci mezi Francií a Ruskem. Později, v roce 1904 vzniká Trojdohoda, když se k nim připojuje Velká Británie. Tyto velmoci tímto vyřeší své spory o kolonie, které jsou v té době na vrcholu.

Rusko soupeří v letech 1904-1905 s Japonskem. Porážka Ruska se stane důkazem zaostalosti ruské armády – i celé země.

Ve společnosti probíhá sociální krize, což vede k vzedmutí dělnických hnutí, radikalizaci, rozšíření antisemitismu. Ženy touží po zrovnoprávnění (nový československý stát mezi prvními uzákoní volební právo žen – 1919).

Rozvoj vědy a techniky vede k oslabení vlivu církve i úpadku křesťanských hodnot. Společnost zažívá nejistotu a deziluzi.

Naopak kvete umění, ve kterém se otevírají příležitosti pro nové vidění světa a s ním i vznik nových uměleckých směrů. Rozvoj obchodu a vznik nových institucí a národních států mj. vede k velkému stavebnímu boomu. Vzniká secese – originální sloh, který se vyznačuje dekorativností, která využívá líbivé motivy z přírody, ale i postavy žen nebo se inspiruje starověkým Egyptem a orientálními motivy. Na secesi později v architektuře naváže o mnoho „čistší“ a od dekorativnosti oproštěný funkcionalismus. Krátce se taky objevuje styl zvaný art deco, který se projevuje nejvíce v designu.

Zástupci secese v umění jsou např. architekti Antoni Gaudí (Familia Sagrada, Barcelona), Jan Kotěra (Muzeum Hradec Králové), Osvald Polívka (Obecní dům v Praze), Dušan Jurkovič (Pustevny, Nové Město nad Metují). Technickou secesní stavbou je např. Tower Bridge v Londýně. Zástupcem secesního malířství je např. Gustav Klimt.

Vývoj v českých zemích

České země se stávají jednou z nejbohatších částí Rakouska-Uherska. Začíná průmyslový a s ním i stavební rozvoj. Lidé mají dostatek financí, a to vede k tomu, že rostou nové velké budovy – jak měšťanské, tak i společenské a průmyslové. Postupně se na území Čech a Moravy buduje železniční síť. Vzniká také ČKD – podnik Kolbena a Daňka, Škoda v Plzni, František Křižík si nechává patentovat obloukovou lampu a později dochází k postupné elektrifikaci.

Bylo postaveno pražské výstaviště, na kterém byla mj. vybudována Křižíkova fontána. Zde se v roce 1891 konala tzv. Zemská jubilejní výstava, kde se prezentovaly všechny přelomové české vynálezy té doby.

Ruku v roce s rozvojem společnosti šly ale také negativní vlivy a nálady. V roce 1899 byla v Polné na Vysočině brutálně zavražděna mladá švadlena Anežka Hrůzová. Za jejího vraha byl označen Leopold Hilsner – obyvatel Polné z chudé židovské rodiny. Proces byl mnohokrát zpochybňován, protože proti Hilsnerovi nebyly žádné přímé důkazy, nicméně jeho nevalná pověst a předchozí výhrůžky Hrůzové se spojily s povídačkami o tom, že vražda Hrůzové nesla znaky rituální náboženské vraždy. Hilsner byl odsouzen k smrti a později omilostněn. Trest mu byl zmírněn na doživotí a později byl dokonce propuštěn. Vražda Anežky Hrůzové ale vyvolala velké vzedmutí protižidovských nálad a zapsala se do dějin jako tzv. hilsneriáda.

V roce 1914 vypukla 1. světová válka, ve které se část Čechů rozhodla bojovat na straně Rakouska a jiná na straně československých legií na opačné straně. V roce 1917 se vyslovili čeští/česky smýšlející autoři vyslovili proti nadvládě Rakouska-Uherska v tzv. Manifestu českých spisovatelů.

V roce 1918 vznikla samostatná Československá republika, jejímž prezidentem se stal T. G. Masaryk, který byl do té doby v čele zahraničního odboje.

Literární moderna v českých zemích a Československu

Manifest české moderny – v roce 1895 vyšel manifest mladých autorů v časopise Rozhledy. Autoři prosazovali právo na osobitost své tvorby a individualismus. Pod manifestem byli podepsáni: F. X. Šalda, J. S. Machar, F. V. Krejčí, A. Sova, O. Březina, V. Mrštík aj. K. Šlejhar. Ve své tvorbě navazovali na dílo J. Nerudy a K. H. Borovského.

Umělecké směry tohoto období

• Impresionismus – umělecký směr, který se pokouší zachytit okamžitou atmosféru jedinečné, neopakovatelné chvíle, okamžik duševního rozpoložení a přirozenou krásu. Tím se odchýlili od tradičních pravidel – zejména ve výtvarném umění.
  Literární směr navazuje na malířství, které se v té době obrátilo z ateliérů do plenéru (přírody) – tento směr je spojen se jménem francouzského malíře Clauda Moneta, jehož obraz Imprese, východ slunce, dal vzniknout pojmu impresionismus (název pochází ze slova imprese = dojem).
  Představitelé: Fráňa Šrámek, Rudolf Těsnohlídek, Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Anton Pavlovič Čechov
• Symbolismus – cílem symbolismu je zobrazovat věci, které nelze popsat racionálně. Je reakcí na realismus a pozitivismus. Důraz klade na duchovno, tajemno, snahu proniknout hlouběji pod povrch věcí. Za tím účelem využívá např. symbol a metaforu.
  pro symbolickou literaturu – zvláště poezii, je typická inspirace hudbou a snaha narušit pravidelnou formu verše, později převážně využívání volného verše.
  Představitelé: Antonín Sova, Otokar Březina, Růžena Svobodová, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud
•  Dekadence – znamená úpadek nebo rozpad; původně je spojována se společenským a kulturním úpadkem, v polovině 19. století ale popisuje pocity smutku, zmaru, beznaděje i nudy, které se promítají do dekadentních děl i životního stylu (drogy, okultismus, extrémní náboženství, sexuálně nevázaný život apod.)

Josef Svatopluk Machar (1864-1942)

Básník, spisovatel, satirik a politik. Mládí strávil v Brandýse nad Labem a v Praze, poté odjel do Vídně, kde se stal úředníkem. Tam od roku 1891 do 1914 publikoval mnoho zásadních děl (např. sbírka epigramů Satiricon, veršované povídky Zde by měly kvést růže nebo Čtyři knihy sonetů). Byl přítelem T. G. Masaryka, členem Realistické strany a spolupracovníkem protirakouského odboje. Po roce 1918 se na žádost TGM vrátil do Čech a stal se inspektorem československé armády. Krátce poté ale funkci položil kvůli rozporům s TGM a vystupoval proti hradní politice. Stal se stoupencem nacionalistické pravice.
V roce 1910 vystoupil z církve a o osm let později se stal svobodným zednářem a stal se velmistrem Veliké lóže národní československé. Zemřel v roce 1942.

Vzhledem k jeho kontroverzní tvorbě, která mj. zahrnovala také erotické verše, byl Machar velmi oblíben u mládeže, ale zároveň byly některé jeho knihy studentům zakazovány.

Přestože se Machar netajil výhradami vůči církvi a křesťanskému náboženství, ve svém díle často odkazuje na biblické postavy a příběhy. S obdivem se obrací k antice, literárně navazuje na Jana Nerudu a Karla Havlíčka Borovského – zejména volbou témat (život obyčejných lidí, rozpory mezi zástupci různých „táborů“, vlastenectví), ironickým a satirickým pohledem na pokrytectví a faleš, vyjadřuje se stroze, věcně, ale klade velký důraz na významovou stránku poezie.
Vztahy mezi muži a ženami ukazuje realisticky až kriticky, poukazuje na nerovnost postavení mužů a žen, sobectví, neporozumění a neúctu.

Dílo:

• Sbírky Confiteor I.-III. – sbírka básní složená ze tří žánrově různorodých částí, především ale subjektivně zabarvené lyrické verše; vymezuje se proti náboženství a víře, je svědectvím o vlastním nitru básníka; původ názvu sbírky je z latinského „vyznávám se“ (angl. confess)
• Čtyři knihy sonetů – sbírka je rozdělena na čtyři části podle ročních období (Letní sonety apod.); zobrazuje přetvářku ve vztazích mezi muži a ženami a kritizuje maloměšťáctví a falešnou morálku
• Tristium Vindobona – žalozpěvy z Vídně se inspirují u Ovidia, glosuje v ní malicherné spory mezi ruchovci a lumírovci a poukazuje na falešné vlastenectví, špatné postavení Čechů v Rakousku-Uhersku; poezie je v tomto případě politicky zaměřená, byla napsána během Macharova pobytu ve Vídni; na tuto sbírku navazuje další – Tristium Praga (proti hradní politice v nově založeném Československu)
• Zde by měly kvést růže – veršované povídky o ženách a jejich mizerném postavení ve společnosti shrnuje Machar větou „být ženou, to už znamená trpěti“
• Magdalena – veršovaný román, jehož hlavní postavou je prostitutka Lucie, která se stará o svého otce alkoholika; když se do ní zamiluje muž a chce ji odvést ke své tetě, Lucie prozradí svůj osud, pro nepochopení ale musí odejít, zklamaná se vrací zpět do nevěstince; název Magdalena odkazuje na Ježíšovu následovnici – také prostitutku; příběh je kritikou společnosti, pokrytectví a falešné morálky
• Svědomím věků – básnický cyklus na téma morálky, který je rozdělen do 9 částí; inspiruje se v antice (V záři helénského slunce), období počátků křesťanství (Jed z Judey), přes období středověku, renesance a dále až po básníkovu současnost i blízkou budoucnost (Kam to spěje?)

Původní výtvarné zpracování spisů J. S. Machara je spjata s malířem Františkem Kupkou, který je autorem jejich obálek.

Ukázka – Zde by měly kvést růže, z básně Dva listy (věnovaná paní Sofii Podlipské)

Ach, otec… po svém kanceláři
až přijde domů v poledne
a s ledovou tou svojí tváří
jak stroj si k stolu usedne
a noviny své klidně zvedne
a zabývá se obědem,
přes brejle při tom na ni hledne
svým ocelovým pohledem
a spartanský svůj hovor spřede,
jak bývá to dne každého:
»Co děláš?« neb: »Jak se ti vede?
«neb: »Tak, co máš dnes nového?«
a odpovědi nečekaje
a nepromluvě slova víc
čte do novin zas ukrývaje
tu přísnou
z pergamenu líc –

Antonín Sova (1864-1928)

Básník, symbolista a impresionista, jehož na počátku ovlivnil i realismus, pocházel z jižních Čech. Jeho matka brzy zemřela a otec se oženil znovu, což Sovu výrazně ovlivnilo. Přátelství s Jaroslavem Vrchlickým a jeho sestrami ho v mládí přivedlo k psaní. Svoje první básně publikoval už za studia na gymnáziu. Scházel se s dalšími literáty ze spolku Máj, Umělecké besedy a byl signatářem Manifestu české moderny. Od roku 1900 byl ženatý s Marií Kovaříkovou. Spolu měli syna Jana. Rozvedli se roku 1921. Více než dvacet let byl ředitelem Městské knihovny v Praze. Před začátkem 1. světové války se u něj projevila těžká nemoc, kvůli níž byl postupně neschopen pohybu a poté byl upoután na vozík. Zemřel v roce 1928 v rodném Pacově.

Dílo:

Poezie

• Květy intimních nálad – básně s tématem přírody, impresionistická přírodní lyrika, obrazy české krajiny zrcadlí stav básníkovy duše
• Z mého kraje – portrét básníkova rodného kraje
• Soucit a vzdor, Údolí nového království, Zlomená duše (deziluze ze společnosti, symbolistní verše mladého Sovy), Ještě jednou se vrátíme – sbírka symbolistních básní
• Zpěvy domova – sbírka reagující na události 1. světové války, tradiční hodnoty – rodina, tradice a vlast, obava z války a odpor k ní

Próza

• Ivův román, Výpravy chudých – román, Pankrác Budecius, kantor – novela o venkovském učiteli; odehrává se v 18. století

Otokar Březina (1868-1929)

Otokar Březina aka Václav Jebavý byl jeden z nejuznávanějších českých básníků, spisovatel a představitel symbolismu. Narodil se na Vysočině, gymnázium vystudoval v Telči a potom učitelský ústav v Praze. Od maturity až do konce života udržoval korespondenci s moravskou spisovatelkou Annou Pammrovou. Byl také blízkým přítelem katolického spisovatele Jakuba Demla.
Jeho raná tvorba se zaměřuje na prosté každodenní příběhy, které popisuje s humorem a sociálním podtextem a podobá se např. dílu Jana Nerudy. Později ale tvoří výsostně estetickou poezii a prózu, která má spíše lyrické naladění, využívá v ní symboly, metafory, náboženské motivy a filozofické úvahy. Jeho základními motivy jsou tajemství, smrt, bolest a kontrast mezi radostí a depresí, únavou a smutkem. Březina využívá převážně volný verš, v lyrických pasážích ho ale často střídá veršem pravidelným, takže jeho básně mají osobitou dynamiku.

Březina se inspiruje také mysticismem (zejména u francouzských básníků) – tj. nahlíží svět i prostřednictvím jakéhosi vnitřního zraku, na základě vlastní duchovní zkušenosti, kterou on získal zřejmě v době po smrti jeho rodičů, kdy se uzavřel před světem a prožíval bolest a osamělost.

Jeho básně přinášejí mnoho smyslových požitků – mj. vůně, popis atmosféry, hudby i prostředí. Březinovo dílo je považováno za to nejlepší z toho, co vzniklo v českých zemích. Stalo se inspirací mnoha generacím básníků až do současnosti.

Dílo:

• Tajemné dálky – sbírka třiceti temných básní, z nichž část je velmi osobních (např. Moje matka nebo Vzpomínky – na A. Pammrovou)
• Svítání na západě – tématem je dávná vina, kterou si člověk nese a která ho celý život provází, nadějí je jen smrt – cesta k vyšší existenci
• Větry od pólů
• Stavitelé chrámu – přelomová básnická sbírka, ve které se Březinova láska k umění mění v lásku k bližnímu – zde v lásku k trpícím bratřím; je inspirována biblickými příběhy – ústřední postavou je Prorok; sbírka obsahuje různé básnické formy (lyriku, epiku, chór atd.)
• Ruce – sbírka, jejíž výtvarný doprovod má na svědomí sochař a malíř František Bílek – ruce jsou zde symbolem lásky, ale i práce, která může člověka vysvobodit od jeho dědičné viny
• Hudba pramenů – sbírka poezie, která byla původně vydávána časopisecky
• Skryté dějiny – sbírka esejů, zůstala nedokončena, texty ilustroval Josef Váchal

Karel Hlaváček (1874-1898)

Český básník a výtvarník a ilustrátor knih jeho současníků, představitel českého symbolismu, hrdý člen Sokola, který předčasně zemřel na tuberkulózu ve věku pouhých 23 let.

Během svého krátkého života publikoval v časopise Moderní revue svoje díla i výtvarné kritiky. Přesto, že jeho výtvarné dílo dnes není moc známé, ve své době byl autorem ilustrací pro knihy básníka O. Březiny, Jiřího Karáska ze Lvovic nebo Arnošta Procházky.

Dílo:

• Jeho první sbírkou jsou oslavné Sokolské sonety.
• Pozdě k ránu – sbírka, ve které si Hlaváček pohrává s hudebními motivy a čtenáře tak mimo rytmus udávaný verši podněcuje zvukomalebností konkrétních hudebních nástrojů – např. hoboj nebo viola. Vytváří tak atmosféru, která spolu s líčením krajiny a období dělá zážitek z jeho díla velmi sugestivní. Sbírka je psaná v ich formě.
• Mstivá kantiléna – sbírka básní o neúrodě a hladu, jejímiž protagonisty jsou Geusové – zchudlý rod z Nizozemska. Ve sbírce se střídají vázané a volné verše, i zde používá mnoho hudebních motivů (už název kantiléna – znamená druh zpěvu).
• Žalmy – nedokončená sbírka náboženských básní – o Hlaváčkově autorství se vedou spory; vyšla po jeho smrti

František Xaver Šalda (1867-1937)

Šalda byl spoluautorem Manifestu české moderny, obávaným, ale váženým literárním kritikem, spisovatelem a novinářem, překladatelem a publicistou. Jeho zájmy byly literatura, politika, výtvarné umění a kultura – o těch psal hesla do Ottova naučného slovníku. Byl vydavatelem vlastního časopisu Tvorba a Šaldova zápisníku, ve kterém publikoval svoje kritiky a eseje, ale i vlastní uměleckou tvorbu. Je považován za zakladatele moderní literární kritiky.
Od poloviny života ho trápily vleklé bolesti a později dokonce částečné ochrnutí. Zemřel v 69 letech a svůj majetek odkázal Jedličkovu ústavu, který dodnes slouží dětem s postižením.

Dílo:

• Syntetism v novém umění – Šalda tu vyjadřuje názor, že literatura by měla být živoucí a zachycovat pohyb
• Boje o zítřek – eseje; definuje podstatu estetiky a literárního umění; shrnutí podstaty literární kritiky, která má být inspirující, podněcující, odvážná a hledající pravdu; dále se tu Šalda vyjadřuje k požadavkům na osobnost kritika. Literární kritiku považuje za umění. V této knize se věnuje také jednotlivým umělcům včetně výtvarných. Kniha je vydávána opakovaně (naposledy ještě v roce 2000!).
• Duše a dílo – hledání duchovní podstaty romantických autorů, z nichž cení zejména Němcovou, Máchu aj. J. Rousseaua.
• O nejmladší poezii české – stati a přednášky
• Šaldův zápisník – 1927-38; vydával 1x za rok; v Zápisníku vydává svoje práce – mimo kritik a statí i vlastní uměleckou tvorbu.

Hezky shrnuté video o knize Boje o zítřek, najdete v tomto odkazu: https://www.youtube.com/watch?v=g8lTOsBHVEY

Přelom 19. a 20. století – Anarchističtí buřiči

Viktor Dyk, František Gellner, Karel Toman, Stanislav Kostka Neumann, Fráňa Šrámek a Petr Bezruč

Viktor Dyk (1877-1931)

Český básník, dramatik, prozaik a publicista. Od raného mládí nadaný student, mj. žák a později přítel Aloise Jiráska. První tvůrčí pokusy si odbyl už v dětství, kdy pro mladšího bratra hrál vlastní loutková představení. Po maturitě začal publikovat hned v několika časopisech (Moderní revue, Nivě, Rozhledech, Studentském sborníku atd.). Některá díla vytvořil pod různými pseudonymy. Na vysoké škole studoval práva. Jeho profesorem byl mj. T. G. Masaryk (jeho názory ovšem Dyk nesdílel). Po absolvování školy působil Dyk jako novinář a věnoval se vlastní tvorbě.

Dyk byl zastáncem individualismu, ale časem si našel cestu k nacionalismu, v němž viděl možnost, jak přispívat svým dílem národnímu společenství (zejména po roce 1897, kdy bylo uzákoněno tzv. jazykové nařízení, které potvrzovalo rovnoprávnost češtiny s němčinou na úřadech a vůči němuž demonstrovala německá část obyvatelstva a zejména německých úředníků. Demonstrace se tehdy dotkly i „civilního“ českého obyvatelstva a bylo vyhlášeno stanné právo. Dyk se samozřejmě účastnil demonstrací za českou stranu).

Po roce 1907 se věnoval redigování časopisu Lumír a od roku 1910 do 1914 časopisu Samostatnost, ve kterém se mj. věnoval odbojové – protihabsburské činnosti. S tou pokračoval i v Lidových novinách. Protirežimní činnost zastavila až cenzura a Dyk byl odsouzen za velezradu a strávil cca rok ve vězení. Po propuštění v roce 1917 tvořil o to více a radikálněji.

Jeho politická díla jsou zaměřena také proti hradní politice nového prezidenta T. G. Masaryka a E. Beneše. Až do své smrti Dyk tvořil výrazně politicky zaměřená díla a kritik F. X. Šalda mu vytýkal, že se zaprodal politice na úkor umění.

V roce 1931 zemřel Viktor Dyk na mrtvici, kterou utrpěl při koupání v moři v Chorvatsku. Jeho tělo bylo převezeno do Čech a tam mu byl vypraven honosný pohřeb.

Dyk byl nadšeným a velmi dobrým šachistou, Byl také místopředsedou Literárního a řečnického spolku Slavia, která byla základem pro pozdější sportovní klub Slavia Praha (nejprve pěstovali slavistiku – vědu o slovanské kultuře + sport).

Vliv na tvorbu Viktora Dyka měla jeho babička (rozená Němka, žijící v česko-německém manželství a podporující českou menšinu). S babičkou vedl Viktor Dyk dlouhodobě korespondenci a ona ho podporovala v jeho tvorbě. Zemřela v 86 letech.
Viktor Dyk byl pra(pra)dědečkem zpěváka Vojtěcha Dyka.

Dílo:

Poezie:

• A porta inferi – sbírka subjektivní lyriky
• Síla života, Marnosti
• Satiry a sarkasmy – jak název napovídá, jedná se o různé texty, které se vyznačují satirickým a sarkastickým tónem; mj. v nich hodnotí a komentuje sám sebe i různé osobnosti tehdejšího společenského života, přátele a autory
• Pohádky z naší vesnice – odkazuje na stejnojmennou sbírku V. Hálka (Hálek v ní kriticky nahlíží život na vesnici), na rozdíl od něj ale Dyk otevírá témata politická. Označení „pohádky“ je u obou autorů ironií a kontrastuje s obsahem básní.
• Milá sedmi loupežníků – balada ovlivněná romantismem a anarchismem. Milá se zaváže, že bude milovat všech sedm loupežníků stejně, aby se nemusela zavázat obyčejnému životu a zároveň jedinému muži. Nesouhlasí ale s tím, že loupežníci zabíjejí lidi a snaží se to zastavit. To se jí ale nedaří. Nakonec najde způsob, ale potom žije s pocitem viny.
• Lehké a těžké kroky – básnická sbírka, jedna z částí tzv. válečné tetralogie; varuje před nebezpečím války (vychází od r.1915), povzbuzuje národ, ale také se obává o osud národa a nové republiky.
• Anebo – druhá část výše uvedené tetralogie (dalšími jsou Okno a Poslední rok)
• Devátá vlna – melancholická básnická sbírka (traduje se, že v ní Dyk předpověděl vlastní smrt)

Próza:

• Krysař – novela inspirovaná starou německou pověstí o Krysaři, který odvedl z města všechny lidi. Ústřední postavou je tulák – Krysař, který se domluví s měšťany, že za úplatu zbaví město krys. Tito konšelé mu ale odmítnou vyplatit odměnu a Krysař se jim pomstí. Druhá linie příběhu je romantická – Krysař potkává Agnes, která je ale milenkou jiného muže. Příběhem prostupuje ještě postava blázna Seppa Jorgena, který je hodný, ale pomalý.

Temný příběh fascinuje proto, že má základ ve skutečné události – zmizení mnoha dětí (mladých lidí) z města. Žádné z těchto dětí už se nepodařilo nikdy vypátrat. Tato událost může být podle některých badatelů vykládána jako tzv. dětská křížová výprava, která mohla být vedená charismatickým náboženským vůdcem. Je ale také možné, že mladí lidé hledali nový domov v jiné zemi, kam odešli vedeni nějakým cizincem, který jim ukazoval cestu.

Krysař bývá často uváděn v divadle, byl i zfilmován. Temný animovaný film z roku 1985 je působivý mj. i tím, že není mluvený – k vyjádření využívá pouze velmi sugestivní hudbu a zvuky. Strašidelné a jsou také loutky a prolínání loutkové animace s dalšími filmovými technikami.

https://www.csfd.cz/film/1120-krysar/prehled/

Drama:

Zmoudření Dona Quijota – komedie, ve které se Dyk inspiruje Cervantesovým románem o idealistickém rytíři. Dykův rytíř ale na konci prozře – zmoudří – tím, že ztratí iluze o světě.

František Gellner (1881-1914)

Český básník, spisovatel, kreslíř a karikaturista, jeden z generace tzv. anarchistických buřičů. Svoje dětství prožil mj. častým cestováním se svým otcem – židovským obchodníkem – na cestách po poutích a jarmarcích, ze kterých později čerpal inspiraci.

Po studiu na gymnáziu pokračoval na technických školách ve Vídni a Příbrami, poté ale změnil směr a rozhodl se studovat malířství v Drážďanech a později v Paříži. Později pracoval mj. v Lidových novinách jako kreslíř.

Na začátku války v roce 1914 narukoval do rakousko-uherské armády a byl odveden na haličskou frontu. Tam vyčerpaný z pochodu zůstal na cestě. Od té doby byl považován za nezvěstného a později prohlášen za mrtvého ve věku pouhých 33 let.

Gellnerovy verše jsou vázané. Sloky krátké a zpěvné a připomínají písničky. Gellner se inspiruje lidovou zábavou, je cynický, sám sebe kritizuje, moralizuje, předstírá nadhled, ale touží po skutečném citu.  Nepoužívá vzletná slova, ale spíše obyčejný jazyk i vulgarismy a nebojí se šokovat.

Dílo:

• Po nás ať přijde potopa! – básnická sbírka, která má formát osobní zpovědi, ve které vyjadřuje zklamání, odpor ke společnosti a měšťáctví
• Radosti života – básnická sbírka, znechucení falešnou morálkou tehdejší společnosti, popis bohémského života, kritika pokrytectví
• Don Juan – román ve verších

Fráňa Šrámek (1877-1952)

Český básník, dramatik, zástupce generace anarchistických buřičů. Narodil se v Sobotce poblíž Jičína (odtud festival Šrámkova Sobotka), poté se přestěhoval do Písku, kam později zasadil děj některých svých děl. Byl rok na vojně, poté se u něj projevily antimilitaristické tendence. Po skončení vojenské služby vystudoval práva v Praze. Za účast na demonstracích i antimilitaristickou báseň Píšou mi psaní byl vězněn.

Potom musel narukoval na frontu do Haliče. Tam si znovu potvrdil své antimilitaristické postoje. Byl hospitalizován kvůli problémům s klouby, ale znovu narukoval, tentokrát na italskou a rumunskou frontu.

Později opět onemocněl – tentokrát španělskou chřipkou. Druhou světovou válku přežil v dobrovolném domácím vězení, do kterého se uchýlil na protest proti fašismu. Zemřel v roce 1952 a je pochován v rodné Sobotce.

Poezie:

• Života bído, přec tě mám rád – básnická sbírka, která vyjadřuje Šrámkův antimilitarismus
• Modrý a rudý – antimilitaristická sbírka; modrá symbolizuje barvu rakouské uniformy x červená barva socialismu
• Splav – básnická sbírka; milostné a přírodní motivy (žena a příroda jsou jedno); impresionismus, lyrika
• Rány, růže – sbírka vydaná po skončení 2. světové války; oslava vlastenectví a osvobození republiky

Próza:

• Prvních jednadvacet – povídky
• Stříbrný vítr – román o dospívání a prvních láskách studenta Jana Ratkina; román přerodu z chlapce v muže, první milostná zklamání, vzpoura proti otci, hledání smyslu života; prvky impresionismu
• Tělo – román s antimilitaristickým vyzněním, který je oslavou lásky, těla a daru života
• Žasnoucí voják – povídková kniha o obyčejných lidech (ve válce)

Drama:

• Léto – příběh studenta, který se zamiluje do starší vdané ženy. Ta jím ale jen manipuluje. Mladík si z toho vezme poučení a později najde lásku v podobě mladé dívky Stázi. Divadelní hra s impresionistickými prvky.
• Měsíc nad řekou – impresionistická divadelní hra o studentech, který rekapitulují svůj dosavadní život, vzpomínají na mladistvé roky a přemítají nad ztracenými iluzemi. Popisuje střet mladé generace se starší.

Ukázka z básně Píšou mi psaní (1905)

Píšou mi psaní
vojanští páni,
a tam stojí psáno
dvanáctého ráno
že já musím rukovat,
oh, rukovat.

Voják je voják,
musí bojovat –
vloží k líci pušku,
vezme si na mušku
třeba vlastní srdce své,
oh, srdce své.

Zdrávi vzkázali,
zdrávi napsali,
já jsem rezervista,
básník, anarchista,
zpívám si a proklínám,
oh, proklínám.

Pomašíruju,
zpívat si budu:
modrý rezervista,
rudý anarchista,
v modré dálce rudý květ,
oh, rudý květ….!

Karel Toman (1877-1946)

Český básník, novinář, překladatel a představitel generace anarchistických buřičů a demokratického proudu literatury. Původně se narodil jako Antonín Bernášek v Kokovicích u Kladna. Studoval ve Slaném a v Příbrami, později se přihlásil na právnickou fakultu v Praze, ale studium nedokončil.

Hodně cestoval po Evropě. Své cesty zaznamenával a reportáže z nich publikoval v několika časopisech. Dále překládal a psal literární kritiky, které zveřejňoval tamtéž. Pracoval v Národních listech jako redaktor a přispíval i do Lidových novin. Zemřel v roce 1946.

Tomanova tvorba je především lyrická a vychází z aktuálních témat své doby: první světové války, vzestupu sociálního hnutí, revoluci v Rusku (1917), ale nevyhýbá se ani erotickým motivům, popisu přírody a líčení ročních období v souvislosti s významnými událostmi. Jeho verš je melodický, pravidelný, až písňový. Slova jsou pečlivě volena nejen ve vztahu ke zvukomalebnosti, ale také tak, aby text nabýval na symbolickém významu, měl napětí a dělal dílo dynamickým.

Dílo:

• Pohádky krve – symbolická básnická sbírka s prvky dekadence a erotiky
• Torzo života – básnická sbírka nahlíží na život skrze kontrast bolesti a rozkoše; milostné verše s tragickým vyzněním; člověk se snaží osvobodit od falešné měšťanské morálky
• Melancholická pouť – básnická sbírka inspirovaná cestami po Evropě
• Sluneční hodiny – básnická sbírka; přírodní lyrika, barvitý popis přírody, země = zdroj naděje; odmítání moralismu a reakce na aktuální dění
• Verše rodinné a jiné – osudy obyčejných lidí, které ovlivňuje 1. světová válka
• Hlas ticha – verše o Rusku v době revoluce (VŘSR – Velká říjnová socialistická revoluce 1917+)
• Stoletý kalendář – prolínání různých námětů, domov vs. tuláctví, sociální motivy, přírodní lyrika – soužití prostých lidí s přírodou atd. Poslední Tomanova sbírka.

Stanislav Kostka Neumann (1875-1947)

Český básník, novinář, výtvarný a literární kritik a překladatel, který prožil celý život v Praze. Pocházel z polsko-německé rodiny, která v Praze žila. Studium na střední škole nedokončil, měl ale zájem o literaturu a společenské dění a stýkal se mladými lidmi z různých radikálních a průkopnických hnutí a s dělníky. Přispíval do studentských časopisů. V roce 1893 se účastnil pouličních nepokojů, kde bojoval za zavedení všeobecného hlasovacího práva v Rakousku-Uhersku.

Byla za to na něj uvalena vazba, která trvala 4 měsíce – poté byl propuštěn na kauci. V následujícím roce byl ale odsouzen za spolčování a rušení veřejného pořádku a vězněn ve věznici na Borech. Odtud vyšel v roce 1895. Po návratu vydal svou první sbírku Nemesis.

Byl organizátorem skupiny Nový kult, redaktorem Moderní revue, spoluzakladatelem klubu esperantistů (příznivců nového umělého jazyka, který měl za cíl propojit jedním jazykem lidi po celém světě). Ve své vile pořádal setkání anarchistické bohémy – spisovatelů Dyka, Hlaváčka, Tomana, Karáska ze Lvovic, Mahena a dalších).

Byl příznivcem volné lásky – měl tři dlouhé vztahy se ženami (z toho dvě manželství, která skončila rozvodem). Během 2. světové války bydlel na venkově. Zemřel v roce 1947.

Cca do roku 1909 se v jeho díle objevuje buřičství, anarchie, sociální tematika a politicky angažované verše. Poté vydává Knihu lesů, vod a strání, ve které se zaměří na přírodu a odvrátí se od anarchismu. V roce 1914 spolu s bratry Čapky veřejně odmítl symbolismus a dekadenci a začal prosazovat civilismus. O rok později narukuje do armády a působí jako pomocná zdravotnická síla na frontě v Albánii. Po návratu spoluzakládá KSČ a začíná psát proletářskou poezii ovlivněnou učením marxismu-leninismu. V roce 1929 je ale z KSČ vyloučen kvůli podepsání protestu proti novému vedení strany (tj. proti K. Gottwaldovi). Dalšími signatáři byli mj. i spisovatelé Ivan Olbracht, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Marie Majerová a Vladislav Vančura. Členství ve straně mu bylo po roce 1938 obnoveno. Po 2. světové válce ještě vydal dvě básnické sbírky – Bezedný rok (vyšla v roce 1945 jako varování před nacismem, ale byla vydána až po válce) a Zamořená léta.

Neumann používá nerýmovaný volný verš, záměrně opakuje některá slova pro jejich zdůraznění. Využívá metafory.

Dílo:

• Jsem apoštol nového žití – dekadentní básnická sbírka, zklamání z neúspěchů pokrokových hnutí
• Apostrofy hrdé a vášnivé – sbírka, která oslavuje osobitost člověka
• Satanova sláva mezi námi – dekadentní sbírka, symbolika rebelie prostřednictvím použití Satanova jména, využívá alegorii
• Sen o zástupu zoufajících – sbírka s prvky dekadence, erotiky, symbolismu; námět je každodenní život lidí se všemi strastmi
• Kniha mládí a vzdoru – symbolická a dekadentní sbírka, která reflektuje básníkovu zkušenost z pobytu ve vězení
• Kniha lesů, vod a strání – oslava moravské krajiny, člověk, který je součástí přírody, prožitek radosti ze života, volnosti, úvaha, že má člověk žít naplno
• S městem za zády – kontrast přírody a města, lásky a povinnosti, protest proti znečišťování vody v přírodě
• Ať žije život! – kniha fejetonů o novém umění
• Dějiny Lásky – šest svazků o lásce od pravěku, přes antiku až k poslednímu dílu Láska novodobá. Neumann toto vydal pod pseudonymem a včetně obrazových příloh. Bylo to označeno za pornografii.
• Nové zpěvy – civilistická sbírka je rozdělana na tři části, které oslavují techniku, přírodu a techniku s důrazem na její dopad na člověka (sociální pomoc a svědomí)
• Rudé zpěvy – proletářská poezie, která je prošpikovaná výzvami a hesly. Oslavuje kolektivnost a Sovětský svaz.
• Srdce a mračna – protiválečná a protinacistická sbírka, poděkování Sovětskému svazu, dobová politická lyrika
• Sonáta horizontálního života, Anti – Gide neboli optimismus bez pověr a iluzí, Bezedný rok, Zamořená léta, Francouzská revoluce, Zlatý oblak a další

Petr Bezruč (1867-1958)

Básník jediné sbírky – Slezské písně, vlastním jménem Vladimír Vašek. Básník je ovlivněn symbolismem a Českou modernou, je ale také řazen do generace anarchistických buřičů. Narodil se v Opavě, studoval na gymnáziu v Brně a poté filologii na Univerzitě Karlově. Studia nedokončil. Většinu času trávil po hospodách, časem se ale uzavřel do sebe a vrátil se do Brna.

Tam začal více psát a občas publikovat krátká prozaická díla. Později získal místo v Místku, kde začal psát Slezské písně, protože si všímal chudoby a těžkého údělu místních lidí, zejména horníků. Básně Bezruč posílal do časopisu Čas, kde vycházely postupně.

Když se objevily v roce 1915 básně oslavující cara podepsané P. B., byl Bezruč považován za autora, souzen za velezradu, ale byl časem osvobozen na základě mj. jazykového rozboru (autorství se poté prokázalo někomu jinému). Mezitím si ale odseděl několik let – mj. i za některé básně ze sbírky Slezské písně. Od roku 1918 do 1958 žil Bezruč převážně v ústraní v Beskydech, podnikal výlety po horách, otužoval se a koupal. Zemřel v únoru 1958 v 90 letech.

Slezské písně mají útočný, výbojný, značně sociální charakter, používá zvolání, hyperboly (nadsázky), pracuje s prvky nářečí (Ostrava, Místek) a metafory. Jsou mimořádné jak rozsahem – kniha má pět částí a kolem 70 básní – tak i silným zaměřením na jediné téma – sociální tematiku. Nechybí mezi nimi ale ani milostné básně.

Ukázka ze sbírky Slezské písně – část básně Maryčka Magdónova

Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdonova.

Vůz plný uhlí se v koleji zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.

Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce taky
tak jak ty, Maryčko Magdonova?

Bez konce jsou lesy markýze Gera.
Otcové když v jeho robili dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?

Stužkonoska modrá – samostatná báseň, ve které básník vzpomíná na mládí a kritizuje poměry za první republiky. Stužkonoska je vzácná můra – symbol básníkova života.

Slovenská moderna

Ivan Krasko (1876-1958)

Dílo:

• Nox et solitudo, Verše