Česká poezie od konce 1. světové války v roce 1918 do konce 2. sv. války v roce 1945

Nejzásadnější změnou pro český národ se na konci 1. světové války stal rozpad Habsburské monarchie – Rakouska-Uherska a poté vznik samostatného Československa. To bylo založeno 28. října 1918. Prezidentem tzv. první republiky se stal Tomáš Garrigue Masaryk (1850-1937) – filozof a politik.

Jeho politika se přitom opírala především o spolupráci s Francií. Tam byla také v roce 1919 uzavřena tzv. Versaillská smlouva, která měla zaručit udržení míru v Evropě. Tím vznikla tzv. Společnost národů, ve které byly Velká Británie (Spojené království), Francie, Československo a dalších 23 států (tento počet se postupně měnil).
Už ve 20. letech se stalo Československo jedním z deseti nejvyspělejších států v Evropě, československá koruna byla velmi stabilní a dařilo se i průmyslu. Krize nastala až ve 30. letech i v souvislosti se Světovou hospodářskou krizí v letech 1932-33.

V této době se zvýšila nezaměstnanost až na 1 milion lidí. V důsledku zvýšené potřeby zbrojení proti Německu, které znamenalo ohrožení míru, se ale postupně dařilo nezaměstnanost snižovat.
Nebezpečí ale představoval nástup Hitlera k moci v roce 1933. V souvislosti s tím nabyla na síle Sudetoněmecká strana vedená Konradem Henleinem, jejíž požadavky vůči československé vládě postupně sílily.

Po abdikaci prezidenta Masaryka (1935) byl na prezidentský post jmenován bývalý ministr zahraničí Edvard Beneš. Československo očekávalo podporu ze strany států Versaillské dohody. Ty ovšem Německu ustupovaly na úkor Československa. Nakonec podepsaly tzv. Mnichovskou dohodu, kterou postoupily část území Československa Německu. O podpisu této dohody říkáme, že byla podepsána „o nás bez nás“ – byla to zrada původní Versaillské domluvy z roku 1919.

Po podpisu této dohody přišlo Československo i o další části – Těšínsko bylo postoupeno Polsku a ztratili jsme část Slovenska a Podkarpatskou Rus v prospěch Maďarů.
Prezident Edvard Beneš krátce po podpisu Mnichovské dohody abdikoval. Na prezidentský post nastoupil v listopadu Emil Hácha.

Rozpad republiky pak pokračoval odtržením Slovenska a založením Slovenské republiky 14. března 1939 a napadení Československa Německem 15. března 1939. Tímto také končí Československo jako suverenní stát a území ČSR se stává protektorátem Čechy a Morava pod nadvládou nacistického Německa.
2. světovou válku odstartuje napadení Polska Německem 1. září 1939.

Časové zařazení:

  1. světová válka – 1914-1918
  2. republika – 1918-1938
    – prezident T. G. Masaryk (1918-1935)
    – prezident E. Beneš (1935-1938)

Mnichovská dohoda (též Mnichovská zrada či Mnichovský diktát) – 29. září 1938

  1. republika – 1. října 1938–15. března 1939
    – prezident E. Beneš abdikoval 5. října 1939, od roku 1940 byl exilovým prezidentem republiky a představitelem československého odboje
    – prezident E. Hácha byl jmenován prezidentem nové Česko-slovenské republiky 30. listopadu 1938 a ve funkci působil do 15. března 1939, kdy bylo Československo napadeno Německem; poté byl ustanoven protektorát Čechy a Morava, jehož byl prezidentem až do roku 1945
  2. světová válka – 1. září 1939–2. září 1945

Související pojmy z tohoto období:

  • Kubismus – umělecký směr, který se prosazoval ve výtvarném umění a architektuře, má monumentální prvky, inspiruje se v geometrii – zobrazené předměty nahlíží z několika úhlů najednou a používá rozklad 3D objektů na jednodušší tvary; architektura – Dům u černé matky boží v Praze, Činžovní dům Diamant, Bauerova vila (Muzeum J. Gočára v Libodřicích), Kubistický pavolin Gočár v Lázních Bohdaneč; malířství – Josef Čapek (autor nejdražšího českého obrazu vydraženého v aukci), Emil Filla, Bohumil Kubišta, Václav Špála (mj. autor kubistických ilustrací ke knize B. Němcové Babička, které vyvolaly velký rozruch). V ilustraci je zástupcem kubismu Josef Lada.
  • Funkcionalismus – architektonický směr, který se v české architektuře objevoval od 20. let 20. století (Veletržní palác v Praze, Loosova vila, Müllerova vila, vila Tugendhat apod.), v Hradci Králové Josef Gočár – jeho stavby a urbanistický plán rozvoje města, kostel sv. Václava ve Vršovicích, ve Zlíně je postaven mrakodrap firmy Baťa architekta Vladimíra Karfíka.
  • Rondokubismus – pokud o národní styl – vyznačuje se geometrickými motivy a kulatými tvary – např. krematorium v Pardubicích (Pavel Janák), Legiobanka Praha (Josef Gočár), Vila bratří Čapků (Ladislav Machoň) aj.
  • Surrealismus – Štyrský & Toyen
    Abstraktní malba – František Kupka

Hudba a divadlo:

vážná hudba – Leoš Janáček, Josef Suk, Vítězslav Novák, Bohuslav Martinů
jazz, swing – Jaroslav Ježek (mj. skladatel písní pro Voskovce a Wericha)
populární hudba – R. A. Dvorský a jeho Melody boys
rozvoj rozhlasu, vydávání gramodesek

Voskovec a Werich – Osvobozené divadlo

Filmová tvorba:

  • němé černobílé filmy – Dobrý voják Švejk, Pohádka máje, Erotikon
    zvukové filmy od roku 1930 – Tonka Šibenice, filmy s Vlastou Burianem, filmy útočící na fašismus – Svět patří nám, Bílá nemoc

Literatura po 1. světové válce byla ovlivněna válečným konfliktem, který zasáhl do té doby nevídané území – válka se odehrávala v Evropě, Asii, Africe, v Indickém, Atlantském a Tichém oceánu. 1. světovou válku charakterizujeme jako zákopovou válku (byla vedena ze zákopů). Jejím cílem bylo co největší zničení sil nepřítele. Zahájení války bylo přímo propojeno s politikou v Evropě vč. českých zemí – konflikt odstartoval atentát na císaře Františka Ferdinanda d´Este a jeho manželku Žofii Chotkovou v Sarajevu 28. 6. 1914.

Válečné rány se podepsaly na krizi hodnot v celé společnosti, což reflektuje právě i dobová literatura. Vzniká tak provokativní a levicově orientovaná literatura, důsledkem hledání nových forem vyjádření jsou nové umělecké směry a výraznou stopu najdeme mezi katolickými a jinak duchovně orientovanými autory. V této době byla literatura na svém vrcholu, protože se objevovaly zajímavé talentované osobnosti, jež se vymezují vůči předválečné tvorbě a které se už nedaly svazovat dříve nastavenými pravidly.

V Československu vzniká několik zajímavých uměleckých skupin, které spolu vedou dialog. Avantgarda vychází z marxismu a lze ji rozdělit na proletářskou literaturu, poetismus a surrealismus. Hlavní osobností avantgardy a autorem myšlenky poetismu byl Karel Teige.

Z Brna pochází Literární skupina, jejíž hlavní osobností byl František Götz – tato skupina nebyla v porovnání s ostatními tak významná, z jejich středu ovšem vzešel kultovní časopis Host. Známější z této skupiny byl básník Lev Blatný.

Katolicky orientovaní autoři v meziválečné literatuře přispívali do časopisu Tvar a Listů pro umění a kritiky, jejich nakladatelství Melantrich významně určovalo trendy a rozdávalo ocenění i finanční podporu.

Demokraticky orientovanou skupinou, kteří byli nejvíce otevření a byli pragmatici. Ti podporovali T. G. Masaryka a působili často v redakci Lidových novin. O těch se ale více dozvíte v kapitole věnované próze.

Avantgarda = předvoj, zavržení tradice, nový začátek po roce 1918; motto avantgardních umělců bylo propojovat život s uměním

Devětsil

Celým jménem Umělecký svaz Devětsil vznikl v roce 1920 v Praze. Jeho zakládajícími členy byli avantgardní socialisticky orientovaní umělci a zároveň bývalí spolužáci z pražských gymnázií na Žižkově a v Křemencově ulici (naproti kultovní hospodě U Fleků). Prvními členy byli Artuš Černík, Josef Frič, Josef Havlíček, Adolf Hoffmeister, Karel Prox, Jaroslav Seifert, Ivan Suk, Ladislav Süss, Vladimír Štulc, Karel Teige, Vladislav Vančura, Karel Vaněk, Karel Veselík a Alois Wachsman.

Členové Devětsilu se věnovali proletářskému umění a tzv. magickému realismu, od roku 1923 se angažovali v poetismu, jehož hlavním představitelem byl K. Teige.
V roce 1923 byla ustavena pobočka Devětsilu také v Brně.

Od roku 1925 do roku 1927 se součástí Devětsilu stalo Osvobozené divadlo režiséra Jiřího Frejky.

Program Devětsilu spočíval v myšlence, že jednotlivec sám nemůže nic změnit, je proto třeba se organizovat. Umění chtěli členové předávat co nejširšímu publiku, zejména dělnictvu. Stavěli se proti elitářství v umění. Finanční prostředky potřebné k pořádání akcí byly vybírány prostřednictvím členských příspěvků.

V roce 1929 podepsal Jaroslav Seifert tzv. Manifest sedmi (protest proti novému směřování komunistické strany pod vedením K. Gottwalda). Na základě toho byl z Devětsilu vyloučen.
Všichni signatáři (Ivan Olbracht, jeho partnerka Helena Malířová, Stanislav Kostka Neumann, Josef Hora, Jaroslav Seifert, Marie Majerová a Vladislav Vančura) byli vyloučeni z KSČ.
Více o Manifestu sedmi a přístupu ke komunistické straně si můžete přečíst na https://cs.wikipedia.org/wiki/Manifest_sedmi

V roce 1927 ukončila svoji činnost brněnská větev Devětsilu, pražský Devětsil se rozpadl v roce 1930.

Proletářská poezie

Jiří Wolker, Josef Hora, Jindřich Hořejší

V reakci na události 20. let vstupuje do literatury nový směr inspirovaný marxistickou filozofií. Jeho cílem je přiblížit se početné dělnické třídě, jež se v této době bouří proti sociálnímu útlaku a vykořisťování. Společným znakem je nenávist proti válce a snaha o změnu světa, rovnost lidí a spravedlnost pro všechny.

Tato poezie má často charakter burcující – je přednášena na společných setkáních dělníků, aby je motivovala k dalšímu boji za třídní svobodu. Logicky se pak tato levicová orientace setkává s programem komunistické strany (KSČ – vznik 1921). Proletářská poezie má nutně znaky kolektivismu – je určena dělnictvu – mase lidí.

Na tvorbu českých básníků má vliv zejména ruský básník Vladimir Majakovskij.

Proletářskou poezii u nás definoval hlavně Jiří Wolker, který zveřejnil v roce 1922 svou stať Proletářská umění. Prvky proletářské poezie ale najdeme třeba i u literární skupiny Devětsil nebo v dílech J. Seiferta a K. Biebla.

Jiří Wolker (1900-1924)

Básník, zástupce proletářské poezie, který pocházel z Prostějova (dnes Wolkrův Prostějov – festival poezie). Všestranně nadaný mladík hrál na housle a piano, maloval, nejčastěji ale psal verše, povídky a pohádky. Svoje díla i zhudebňoval.

V mládí absolvoval skautské tábory, pravidelně trávil prázdniny u příbuzných na Svatém Kopečku u Olomouce, kde se věnoval skládání básní.
Po maturitě na gymnáziu začal studoval práva na Univerzitě Karlově v Praze. Navštěvoval literární přednášky a stal se členem Literární skupiny a Devětsilu. V obou skupinách brzy ukončil členství, protože ani jedna nevyhovovala jeho politickému založení.

Ve 21 letech se Wolker zřekl víry a vstoupil do KSČ.

O dva roky později mu byla diagnostikována tuberkulóza, na jejíž následky na začátku roku 1924 zemřel.

Jiří Wolker
Jiří Wolker

V počátcích své tvorby byl ovlivněn básnickou sbírkou Splav Fráni Šrámka. Romantický tón ale brzy vyměnil za poezii každodennosti, reflektuje také tehdejší sociální poměry a namísto vnitřních rozporů se zaměřuje na okolní svět.

Díla:

  • Proletářské umění – stať, kterou napsal s K. Teigem. Zde formulovali východiska proletářského umění
  • Host do domu – básnická sbírka o třech částech; Chlapec, Ukřižované srdce a Host do domu. První část Chlapec je optimistická, vyjadřuje pozitivní vztah ke světu. V části Ukřižované srdce si Wolker všímá chudoby a utrpení, snaží se proti nim bouřit, ale i projevit soucit s trpícími. Třetí část Host do domu se snaží nalézt harmonii ve světě, ve kterém básník žije. Smiřuje se se smrtí, objevuje vlídný vztah k věcem, které ho obklopují. Chce dělat svět lepším a spravedlivějším. Je pokorný a soucitný. V básni Svatý Kopeček, kterou sbírku uzavírá, pak přiznává svou inspiraci tímto místem.

Nejcitovanější básní této sbírky je Poštovní schránka.

Poštovní schránka na rohu ulice,
to není nějaká lecjaká věc.
Kvete modře,
lidé si jí váží velice,
svěřují se jí docela,
Psaníčka do ní házejí ze dvou stran,
z jedné smutná a z druhé veselá.

Psaníčka jsou bílá jako pel
a čekají na vlaky, lodě a člověka,
aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel,
– tam, kde jsou srdce,
blizny červené,
schované v růžovém okvětí.

Když na ně psaní doletí,
narostou na nich plody
sladké nebo trpké.

  • Těžká hodina – sbírka sociálních balad z městského prostředí; pesimistická, levicově orientovaná sbírka nahlíží na člověka (obvykle dělníka), který je drcen sociálními problémy, se kterými často nemůže nic dělat (finanční tíseň, hlad a chudoba, nemoc z povolání, fyzicky těžká práce). Obsahuje mj. básně Balada o očích topičových, Balada o nenarozeném dítěti, Balada o snu a Těžká hodina.
  • Umírající – báseň o smrti, v níž se mísí strach s myšlenkou, že smrt je spravedlivá
  • O milionáři, který ukradl slunce – sociální pohádka o milionáři, který ukradl Slunce, aby vyléčilo jeho nemoc. Wolker prostřednictvím pohádky sděluje myšlenku, že bohatý člověk = zloděj
  • Další díla: Tři hry (divadelní hry), torzo románu Polární záře ad.

Wolker si před smrtí napsal vlastní epitaf:

Zde leží Jiří Wolker, básník, jenž miloval svět
a pro spravedlnost jeho šel se bít.
Dřív než moh’ srdce k boji vytasit,
zemřel – mlád dvacet čtyři let.

Josef Hora (1891-1945)

Básník, překladatel ruských klasiků (Puškina, Lermontova, Pasternaka aj.) a německých básníků Goetha a Schillera, novinář a literární kritik, první umělec, který získal čestné jmenování „národním umělcem“. Už na gymnáziu publikoval své první verše, později studoval práva a ve 20. letech působil v redakci Práva lidu, později v Rudém právu. Byl členem komunistické strany. V roce 1929 ale vystoupil a stal se redaktorem Moderní revue a Literárních novin, publikoval ale i v dalších časopisech. Cestoval po Evropě. Byl předsedou protifašistické Obce československých spisovatelů. Zemřel v roce 1945 po vleklé nemoci.

Dílo:

  • Básně, Strom v květu – básnické sbírky
Proletářská díla:
  • Pracující den – básně, ve kterých se zamýšlí nad osudem dělníků – bídou, utrpením, ale také touhou po harmonii. Z této sbírky pochází báseň Dělnická Madona, v níž se narozené dítě nenechá po vzoru Krista ukřižovat, ale bude bojovat za lepší svět. Zde je vidět, že se prvky sociální snoubí s prvky náboženskými.
  • Srdce a vřava světa – lyrická poezie s proletářskými motivy, intimní nálada
  • Socialistická naděje – román, otevřené přiznání levicové orientace básníka
  • Dech na skle, Hladový rok – romány s válečnou tematikou
  • Itálie – lyrické zachycení cesty po Itálii, znaky poetismu
  • Struny ve větru – okouzlení Ruskem, idealizovaný vztah jak k této zemi, tak i jejímu zástupci V. I. Leninovi (vyd. 1927)
  • Čas, Kniha času a ticha – obě sbírky se zaměřují na plynutí času, zde se už Hora odvrací od proletářské poezie a věnuje se spíše lyrice; sbírka Kniha času a ticha se skládá z částí Tvůj hlas, Tonoucí stíny, Dvě minuty ticha, Tiché poselství (vyd. 1930-36)
  • Máchovské variace – sbírka ke 100. výročí úmrtí básníka se zabývá tématy života, smrti a času. Mácha vystupuje jako symbol revoluce, nepoddajnosti, aktivního přístupu k životu.
  • Domov – politicky angažovaná sbírka vydaná po podpisu Mnichovské dohody (1938) na podporu vlasti. Motiv spojení se zemí, naděje v lepší budoucnost národa. Z této sbírky pochází báseň Zpěv rodné zemi

Úryvek básně:

Země, země, stokrát pokoušená,
kolikrát
vídala jsi cizí ruce z věna
tvého lidu cáry rvát!
Krev a slzy tekly po tvé skráni,
mlčel hlas božího slitování
a jen smrt a jenom hlad
sily zrno do tvých lad.

Bůh a svět
postavili tě v svůj střed,
drtili tě v rukou jako květ,
jako kalich v střepy rozbili tě,
jako stromu zas ti dali zrát.
Mnich a voják bili, líbali tě,
trhali a látali tvůj šat.

Jako luna ubývající
mizela jsi za mraky svým dětem,
jako pecen, jehož krajíci
živila se vojska, jdoucí světem.

V rouchu rozbitém,
stála jsi, jen socha mezi kříži,
oslněna úsvitem,
jenž se ti vždy v blescích pouze blíží.

Jan Houslista – lyrickoepická skladba se symbolickým příběhem. Houslita se vrací do vlasti v době, kdy je jeho země v ohrožení.

V díle J. Hory převažuje intimní lyrika.

Není burcující, ale spíše se zamýšlí nad životem a budoucností.

Jindřich Hořejší (1886-1941)

Básník, překladatel a publicista, který byl krátce i členem skupiny Devětsil. Po maturitě nastoupil na pražskou techniku (dnes ČVUT). Studium ale nedokončil. Namísto toho se vydal pěšky do Paříže. Vystudoval na Sorboně francouzštinu a filozofii, později ještě ekonomické vědy v Dijonu. Na začátku 1. světové války zničil všechny své práce a narukoval do armády. Bojoval na ruské frontě. Po skončení války pracoval jako úředník a překladatel – mj. byl kmenovým překladatelem divadelních her pro Národní a Stavovské divadlo. Zemřel v roce 1941          

Dílo:

  • Hudba na náměstí – proletářská sbírka (1921), v níž doznívají jeho hrozné zážitky z války
  • Korálový náhrdelník – sbírka milostné a proletářské poezie, žena je zobrazena jako spolubojovnice za sociální rovnost
  • Den a noc – sbírka balad, rozpor mezi sny a realitou, nespokojenost s nemožností dělat změny a naplnit své sny o sociální spravedlnosti

Poetismus

Jediný originální český umělecký směr se vyvinul z proletářské poezie v prostředí avantgardních umělců. Vyznačuje se multimedialitou – propojením slova, fotografie, grafiky aj. Jeho záměrem je dívat se na svět jako na báseň, vidět krásu v každodennosti a soustředit se na radostné okamžiky. Jeho typickými znaky je hravost a odstranění interpunkce.
Poetisté se domnívali, že došlo k deformaci vztahu mezi jedincem a společností a snažili se toto napravit. Cílem poetismu byl návrat k člověku a překonání odcizení.

Počátky poetismu můžeme vysledovat na začátku 20. let 20. století – sbírka J. Seiferta Město v slzách 1921 a Samá láska 1923. V roce 1924 zveřejnil Karel Teige v časopisu Host do domu stať o poetismu a potom v roce 1928 byl v Revui Devětsilu zveřejněn Manifest poetismu, který obsahoval tři části – Kapka inkoustu (V. Nezval) a dva texty Karla Teige Ultrafialové obrazy čili Artificielismus a Manifest Poetismu.
Poetismus datujeme cca do konce 2. světové války, ještě v 50. letech na něj ale navazují písňové texty Suchého a Šlitra.

Vítězslav Nezval (1900-1958)

Básník, zakladatel poetismu, zástupce surrealismu a překladatel se vztahem k Moravě, a především k Brnu. V roce 1922 vstoupil do skupiny Devětsil. Byl členem komunistické strany redaktorem Masarykova slovníku naučného a dramaturgem Osvobozeného divadla. Publikoval v mnoha časopisech, Rudém právu a Lidových novinách. Z cest do Francie si přivezl fascinaci surrealismem – přátelil se s A. Bretonem. V roce 1934 založil Skupinu surrealistů ČSR.
Po 2. světové válce byl velmi aktivním členem KSČ, začal psát ve stylu budovatelské poezie a byl ovlivněn také socialistickým realismem.

Nezval byl nadšeným astrologem, dokonce předpověděl svou vlastní smrt. Proslul také jako lamač ženských srdcí. Jeho celoživotní partnerkou byla „Fáfinka“ Řepová. Zároveň měl ale dlouhodobý vztah s další ženou a s jinou se mu dokonce narodil syn Robert.

Hlavními znaky jeho tvorby je hravost, hudebnost veršů, spontánní asociativní přístup a experiment. Pestrost jeho tvorby nevyplývá jen z jeho talentu, ale i z inspirace u francouzských autorů a schopnosti reagovat na aktuální situaci.

Vítězslav Nezval (vpravo) se zakladatelem surrealismu Philippem Soupaultem
Vítězslav Nezval (vpravo) se zakladatelem surrealismu Philippem Soupaultem

Dílo:

  • Most – první básnická sbírka napsaná pod vlivem francouzských básníků Rimbauda a Appollinaira
  • Pantomima (1924) – poetistická sbírka, která využívá všech prvků nového směru – poezii, ale také kaligrafii, notové zápisy, citace tehdejších známých osobností, scénář apod. Známá jsou díla Abeceda nebo skladba Podivuhodný kouzelník (autoportrét básníka – kouzelníka), kterou Nezval vydal i později v další sbírce básní a kterou neustále upravoval a přepisoval.
  • Abeceda představuje propojení různých uměleckých forem – zejména fotografie, textu a grafiky. Její knižní vydání je výjimečným počinem v oblasti avantgardního umění. Knižně byla vydána v roce 1926. Na knize Abeceda se graficky podílel Karel Teige, jednotlivá písmena pohybově ztvárnila tanečnice Milča Majerová. Fotografie pořídil Karel Paspa.
  • Papoušek na motocyklu – programová stať poetismu
  • Básně na pohlednice
  • Nápisy na hroby
  • Hra v kostky
  • Básně noci (1930) – básnický soubor, který je opět ovlivněn G. Apollinairem (díla G. Apollinaira do češtiny přeložil K. Čapek); z této sbírky je dobré si pamatovat básně Akrobat a Edison

1934 – založena Surrealistická skupina s Teigem, Bieblem, Makovským, Štýrským, Toyen a režisérem Honzlem. Vydán sborník Surrealismus v ČSR.

Surrealistické básnické sbírky Žena v množném čísle, Praha s prsty deště, Absolutní hrobař – jsou založeny na asociativním vrstevní veršů, automatickém psaní, smyslovosti, okouzlení, prolínání minulosti s přítomností, střídání různých úhlů pohledu i samotných obrazů

  • Matka Naděje – sbírka, která vychází v problematickém roce 1938, vyjadřuje obavy o naši zem (matka, která se snaží překonat těžkou nemoc)

V roce 1939 jsou převezeny ostatky K. H. Máchy do hrobu na pražském Vyšehradě. Tato akce se stane manifestací nesouhlasu s agresí nacistického Německa. V roce 1940 na základě této akce vychází sbírka Pět minut za městem, která obsahuje báseň Óda na návrat K. H. Máchy.

  • Manon Lescaut – jevištní báseň (divadelní hra o sedmi obrazech) na motivy fr. románu abbé Prévosta. Příběh mladé ženy, která pro svůj prospěch a vztah s mladým milencem, udržuje vztah s bohatým mužem, kterého nemiluje. Hra vyniká především zvukomalebnými verši a krásnou češtinou.

Úryvek z Manon recituje např. hlavní hrdina své milé v muzikálu Starci na chmelu: https://www.youtube.com/watch?v=tZuwmzeaFMs  

  • Historický obraz – trilogie, cyklus veršů z období okupace, Květnového povstání 1945 a oslava osvobození Rudou armádou
  • Dnes ještě zapadá Slunce nad Antarktidou (1956) – varování před možnou atomovou válkou

Jaroslav Seifert (1901-1986)

Básník, spisovatel, novinář a překladatel, jediný český držitel Nobelovy ceny za literaturu. V mládí nedostudoval gymnázium, zato se čile účastnil dělnických demonstrací. Od raného mládí hodně četl a už od 18 let publikoval básně v časopisech a novinách. Byl chráněncem básníka Josefa Hory. Od roku 1920 byl členem komunistické strany a pravidelně publikoval v deníku Rudé právo. Po podpisu Manifestu sedmi, kdy se ohradil proti novému směřování strany pod vedením K. Gottwalda, byl z KSČ vyloučen. Vystoupil také proti Stalinovým čistkám v SSSR (Sovětském svazu).

Od roku 1949 Seifert odešel do invalidního důchodu a začal se věnovat pouze literatuře a zanechal publikování v časopisech a novinách.

Byl členem Devětsilu, ale v roce 1929 byl vyloučen.

Během 2. světové války pracoval Seifert jako redaktor Národní práce, byl loajální vůči Německu, dokonce dosoudil atentát na Heydricha (1942). Proto byl po válce obviněn z kolaborace, ale obvinění byl zproštěn.

Po válce se hlásil k sociální demokracii. Po únoru 1948 vyjádřil kladný postoj k převzetí moci KSČ. Už rok poté ale odmítl členství ve Svazu československých spisovatelů, v roce 1950 je mu na dva roky zakázáno publikování. Uvolnění následovalo až po smrti K. Gottwalda a popravě J. Slánského.

V roce 1953 bylo vydáno jeho sebrané dílo pod názvem Šel malíř chudě do světa, v roce 1966 byl jmenován národním umělcem a v roce 1969 byl zvolen předsedou nově ustaveného Svazu českých spisovatelů.

Veřejně kritizoval negativní postoj vůči protirežimním autorům, cenzuru a zákazy vydávání. Po invazi ruských vojsk v roce 1968 odsoudil tento krok, vystoupil také po upálení Jana Palacha. Vyzval lidi k tomu, aby nenásledovali Palachův příklad.

V 70. letech byl Seifert nucen stáhnout se do ústraní, protože byl pro režim nepohodlný, měl omezené možnosti vydávání svých děl, takže jeho dílo vycházelo převážně v samizdatu.

V roce 1984 obdržel Seifert jako jediný Čech Nobelovu cenu za literaturu.

U nás se udělení Seifertovi tutlalo, v zahraničí se ozývaly i hlasy proti.
Když v roce 1986 zemřel, jeho pohřeb se odehrál v tichosti a pod dohledem státní bezpečnosti z obav o rozdmýchání demonstrace proti režimu.

Jaroslav Seifert s dcerou Janou (1931)
Jaroslav Seifert s dcerou Janou (1931)

Dílo:

  • Město v slzách – básnická sbírka ovlivněná proletářskou literaturou a Wolkerem
  • Samá láska – proletářská poezie, která se váže mj. k dělnickému Žižkovu
  • Na vlnách TSF (1925) – poetistická sbírka vyšla v grafické úpravě Karla Teige, básně jsou asociativní, obrazivé a hravé. Později byla sbírka přepracována a vyšla pod názvem Svatební cesta
  • Ruce Venušiny, Jaro, sbohem – dvě sbírky ovlivněné politickými problémy v Československu; vliv hospodářské krize a nacismu
  • Osm dní – reakce na mnichovskou zradu; vlastenecká poezie, protiokupační tematika, radost z vítězství a z osvobození Rudou armádou; obsahuje části Zhasněte světla, Vějíř B. Němcové, Světlem oděná, Kamenný most, Přilba hlíny; vycházelo od r. 1938 do 1945
  • Píseň o Viktorce – prolíná příběh života Němcové a osud Viktorky
  • Maminka – sbírka ovlivněná vzpomínkou na básníkovu maminku
  • Chlapec a hvězdy – na motivy obrázků J, Lady, dětská tematika
  • Poezie 60. let – vliv důsledků těžké nemoci, existenciální ladění
  • 70.-80. létaMorový sloup (vliv ruské invaze) – sbírka nesměla být vydávána, vyšla v samizdatu; Býti básníkem – sbírka bilancující Seifertův život

Konstantin Biebl (1898-1951)

Básník a prozaik narozený v okolí Loun, zástupce proletářské literatury, poetismu, surrealismu, člen Devětsilu a Literární skupiny. Levicově orientovaný literát sloužil v rakouské armádě, sloužil na frontě, byl odsouzen k smrti, ale zachránil se útěkem. Po válce se přestěhoval do Prahy, kde odmaturoval a přihlásil se na studia medicíny, tu ale nedokončil. Od mládí hodně cestoval – mj. s J. Wolkerem. Ten mu dělal společnost v Bašce (Dalmácie) v sanatoriu pro léčbu tuberkulózy, kde poznal svou lásku Jarmilu Mikšovskou. Po její smrti napsal básnickou sbírku Zloděj z Bagdádu. Biebl se z TBC vyléčil.

Po návratu do Čech se stal členem Literární skupiny a po vystoupení z ní členem Devětsilu.

Od roku 1925 cestoval po Francii, na Jávu, Cejlon a Sumatru, kde načerpal inspiraci, která dala vzniknout básnické sbírce S lodí, jež dováží čaj a kávu. V roce 1931 se oženil s Marií Bulovovou a odjel s ní na svatební cestu do Tuniska a Alžíru. V roce 1934 se začal hlásit k surrealismu – vstoupil do Surrealistické skupiny. Živil se jako zubní technik v ordinaci jeho matky v Lounech.
Jeho přecitlivělá povaha se těžko vyrovnávala s každodenní realitou – Biebl už cca od roku 1926 bral drogy a dost pil.

Po 2. světové válce se Biebl odstěhoval do Prahy, občas pobýval i mimo město. Byl zaměstnaný jako úředník na ministerstvu informací, byl členem Filmové rady. Pokoušel se také natočit vlastní film. Plánoval vydání dalších básnických sbírek, vydána ale byla jen jedna.

Jeho špatný psychický stav, tvůrčí krize, osobní problémy i vážná nemoc ho nakonec dohnaly k sebevraždě. Biebl si vzal život skokem z okna ve věku 53 let.

Dílo:

  • Levicově orientované, protiválečné, ovlivněné nemocí, cestováním, vzpomínkami
  • Písně souchotináře – sbírka básní, která odráží jeho zážitky z války, deprese, ale i zážitky z cest
  • Cesta k lidem – básnická sbírka, kterou napsali spolu s jeho strýcem Arnoštem Rážem
  • Věrný hlas – proletářská poezie, o J. Wolkerovi
  • Zloděj z Bagdádu – básnická sbírka s prvky poetismu z exotického prostředí
  • S lodí, jež dováží čaj a kávu (1927) – básnická sbírka čerpá inspiraci z cesty po Jávě, Sumatře a Cejlonu; poetismus
  • Nový Ikaros (1929) – vrcholná básnická sbírka s autobiografickými prvky; projevuje se tu skepse, marnost, prázdnota a další pocity, popisuje tu ale také vzpomínky z dětství; poetismus
  • Zrcadlo noci (1939) – surrealistická básnická sbírka, reakce na okupaci Německem

Další práce vydává ve sbírce Bez obav, publikuje také v časopisech – zejména cestopisné práce

Katolický proud

Jakub Deml (1878-1961)

Moravský katolický kněz, spisovatel a básník, nakladatel díla malíře Františka Bílka. Deml vyrůstal v částečně německém prostředí.

Do 11 let mluvil převážně česky, potom ale žil rok v Rakousku a naučil se německy. Němčinu pak používal také proto, že se styděl za svoje češství. To ale brzy přešlo, Deml začal studovat na gymnáziu v Třebíči, kde už začal psát do školního časopisu. Ve 21 letech odešel do brněnského semináře a o tři roky později byl vysvěcen na kněze – inspirován jeho přítelem Otokarem Březinou. Deml přispíval do roku 1905 do časopisu Katolické moderny Nový život. S tou se ale rozešel a později měl problémy také spory s církevními autoritami. To vyvrcholilo jeho zbavením církevních pravomocí, jemuž předcházel i zákaz psaní i překladů. Pro Demla to znamenalo ztrátu příjmů až do roku 1910, kdy mohl opět vykonávat kněžskou práci.

Seznámil se s grafikem Josefem Váchalem, jenž dokonce ilustroval některé Demlovy knihy. Významné spojení s literárními i výtvarnými umělci navázal Deml po nuceném přestěhování do Prahy.

Tam byl ale obviněn ze svůdnictví a cizoložství (tedy hlavně z porušování celibátu) – to se ale nikdy neprokázalo. Deml se poté ještě několikrát stěhoval – jeho vila je např. v Tasově. Neustávaly jeho problémy s církví, později byl členem Sokola, o kterém napsal některé oslavné básně, ale i tam se dostal do nepřízně. Kritizoval také některé názory T. G. Masaryka, což mu uškodilo za první republiky.

Po smrti Otokara Březiny napsal knihu Mé svědectví o Otokaru Březinovi, která se rovněž setkala s vlnou kritiky, a to i přesto, že podle lidí, kteří Březinu znali, byla autentická.
Před 2. světovou válkou se Deml zamiloval do dědičky panství Kateřiny Sweerts-Šporkové, která byla proněmecky pravicově orientovaná (později vstoupila do Sudetoněmecké strany a po válce spáchala sebevraždu). Demlovy city Kateřina neopětovala.

V jeho knize Zapomenuté světlo je inspirací pro postavu hlavní hrdinky Marjánky z části i Kateřina (dále se ale Deml inspiroval i smrtí přítele Březiny nebo své mecenášky Pavly Kytlicové). Kniha byla více než 50 let cenzurována (až do roku 1985, kdy vyšlo její první necenzurované vydání). Podle knihy vznikl v roce 1996 film s Veronikou Žilkovou a Boleslavem Polívkou v hlavních rolích.

Jakub Deml měl komplikovaný vztah k Židům, po roce 1945 byl také obviněn z kolaborace s nacisty. Za to byl básník po válce souzen a později osvobozen. Za komunismu jeho díla nesměla vycházet. Jeho dílo v 50. letech redakčně upravoval Timotheus Vodička, který ale jeho dílo vlastně cenzuroval. Později se s ním Deml rozešel. Později – v roce 1961 zemřel v nemocnici v Třebíči. Je pochován společně s jeho mecenáškou Pavlou Kytlicovou v Tasově.

Jakub Deml
Jakub Deml

Po celý život Demla provázela jeho komplikovaná povaha, díky které měl spory s mnoha lidmi a institucemi. Jeho literatura je ale oslavou lásky, něžnosti, pokory, citově hluboká a vřelá. Objevují se v ní ale také nelibé pocity – úzkost ze smrti, pocit beznaděje a nicoty.

Deml je ovlivněn básníky Máchou, Erbenem i Březinou, ale i díly expresionistů, surrealistů, naturalistů a existencialistů.

Dílo:

  • Hrad smrti – básnická próza doprovázená ilustracemi Josefa Váchala
  • Moji přátelé – lyrické básně v próze (Deml se inspiruje svými sny a oslovuje květiny – symbol krásy a něhy – ony mu odpovídají), personifikace – Deml připisuje rostlinám lidské vlastnosti + metafora –používá přirovnání na základě podobnosti
  • Šlépěje – v Demlově díle jich najdeme 26 dílů počínaje rokem 1917 a končí v roce 1941. Autor tu kombinuje deníkové zápisy s dalšími žánry – aforismy, úvahami, polemikami, dokumentárními popisy, překlady atd.
  • Mé svědectví o Otakaru Březinovi
  • Miriam – kniha básní v próze
  • Jakuba Demla Sokolská čítanka
  • Zapomenuté světlo (1934) – soubor vzájemně propojených esejů; hlavními motivy je postupné umírání ženy, do které se zamiluje kněz, dále jeho pokusy o záchranu kostela a odpor k autoritám.

Knihu zfilmoval v roce 1996 režisér Vladimír Michálek: https://www.csfd.cz/film/6683-zapomenute-svetlo/prehled/ – děj filmu je ale posunut do 80. let 20. století.

Jan Zahradníček (1905-1960)

Moravský básník a překladatel, redaktor katolické revue Akord. Protikomunistické + silné katolické založení pro něj po roce 1948 znamenalo vyloučení z Československého svazu spisovatelů a poté i k odsouzení ve vykonstruovaném procesu, kdy byl zbaven svobody na 13 let. Jeho už tak křehké zdraví poznamenalo dlouhé věznění. Zahradníček krátce po propuštění zemřel. Bylo mu 55 let.

Zahradníček pocházel z poměrně chudé rodiny, z celkem 19 dětí (některé se narodily mrtvé). Už ve dvou letech měl těžký úraz, když spadl z půdy a poranil si páteř. V důsledku úrazu byl prakticky invalidní a nemohl pomáhat v hospodářství. Vystudoval gymnázium v Třebíči, kde ho zaujala především biologie a literatura. První básně publikoval v roce 1923 (Slabému srdci, Píseň mladého žebráka), zpracoval také svůj herbář.

Na Univerzitě Karlově v Praze pak Zahradníček vystudoval slavistiku a germanistiku. Jeho studia ale poznamenaly posměšky, kterým byl vystaven kvůli svému tělesnému postižení. To vedlo k tomu, že na chvíli propadl alkoholu. Nešťastné období mu pomohlo překonat seznámení se skupinou okolo Revue Tvar, kde se setkával s podobně naladěnými vrstevníky, a kde poznal svou platonickou lásku Jitku Skákalovou, které věnoval mnoho básní. Jejich vztah byl pouze přátelský, protože Skákalová byla snoubenkou jeho přítele Bedřicha Fučíka.

V roce 1930 Zahradníčkovi vyšla první básnická sbírka Pokušení, ve které reflektoval své neutěšené první roky studia v Praze. Jejími tématy jsou melancholie a fascinace smrtí. Později s touto sbírkou nebyl spokojen a později už nikdy nedovolil její další vydání. V roce 1945 se Zahradníček oženil s učitelkou Marií Bradáčovou, se kterou měl tři děti. Jen o pár let později, v roce 1951, byl Zahradníček odsouzen a uvězněn na Pankráci, Mírově a Leopoldově.

Důvodem bylo křivé obvinění z protistátní činnosti. Proces s ním a jeho přáteli z řad katolických intelektuálů byl vykonstruovaný. Jeho texty byly z části uchráněny jen díky dozorci, se kterým se Zahradníček a jeho přátelé seznámili a který Zahradníčkovy texty ukrýval. Básník byl propuštěn na amnestii v roce 1960. Mezitím ale musel čelit rodinné tragédii. V roce 1956 se otrávila celá jeho rodina muchomůrkou zelenou. Obě dcery na následky otravy zemřely. Manželka a syn byli zachráněni. Zahradníček byl po této události podmínečně propuštěn, za dva týdny ale bylo rozhodnutí změněno a on se musel znovu vrátit do vězení.

Zahradníčkovi byla během věznění upírána lékařská péče a léky a výrazně se zhoršila jeho srdeční choroba. Po propuštění byl i s rodinou vystěhován z bytu na statek bez elektřiny, vody a topení.
Později Zahradníček na následky těžké srdeční choroby a důsledků věznění zemřel.

Dílo:

Zahradníčkovo dílo má čtyři etapy:

První, ve které se vyznává z blízkého vztahu až fascinace smrtí, víru v Boha a lidskou duši. Tato první etapa je ovlivněna jeho špatným zdravotním stavem a pocitem osamění.

V druhé části své tvorby se jeho pohled mění. Od Boha se obrací ke společenstvu lidí, kteří ho obklopují, okolnímu světu a národu.

V třetí fázi jeho tvorby se objevuje angažovanost v národním životě, vztah k Československu, víra v lepší budoucnost. Zároveň ale v této době píše také milostnou a erotickou poezii.

Poslední – čtvrtá etapa jeho tvorby se opět obrací k Bohu – vzniká báseň La Saletta, která se inspiruje zjevením Panny Marie u Grenoblu.
S různými obdobími jeho tvorby souvisí taky použití jiných básnických prostředků – od vázaného, poměrně zdobného verše se Zahradníček postupně propracovává k volnému nepravidelnému verši oproštěnému od jakékoliv dekorativnosti. O to hlubší sdělení pak básník čtenáři předává.

  • Pokušení smrti (1930) – první básnická sbírka, která reflektuje jeho pesimistické naladění, očekávání smrti a pocity bolesti fyzické i duševní. Vyjadřuje existenciální úzkost.
  • Jeřáby, Žíznivé léto, Pozdravení slunci – sbírky, které vycházejí během 30. let už zachycují básníkovu proměnu, prostřednictvím které se smířil se životem, stal se jeho součástí a přijal ho se všemi pozitivy i negativy.
    Ve sbírce Jeřáby vyjadřuje Zahradníček vděčnost za vlastní bytí, radost a pocity harmonie. V básních využívá motiv ptáků a větru. Žíznivé léto je otevřením z vlastní samoty. Přes motiv chudoby, která zde souvisí s františkánským ideálem skromnosti, se dostává k vyznání lásky těm, kterým se jí nedostává – k odstrkovaným, chudým, nemocným i ošklivým.
    Pozdravení Slunci je obrazem koloběhu zla, milosti a spásy, ale také hledání vnitřní harmonie
  • Korouhve, Svatý Václav (Prokop, Jan Nepomucký ad.) a Stará země jsou sbírky, které jsou reakcí na ohrožení národa – vznikají od roku 1940 do roku 1946.
    Žalm roku dvaačtyřicátého – báseň věnovaná obětem heydrichiády
  • Pod bičem milostným – sbírka milostné a erotické poezie (vliv manželství a otcovství)
  • La Saletta (1947) – báseň, která má dvě roviny – útočnou (která má formu pamfletu) a obrannou, připomínající modlitbu. Zahradníček tu vyjadřuje zklamání nad směřováním Československa a obavy z nového politického zřízení. Jediné řešení pro národ vidí v opětovném obrácení k hodnotám křesťanství a k Bohu.
  • Znamení moci (1950-51) – skladba o 7 zpěvech, která vyjadřuje obavu z totalitního systému. Sbírka byla dokončena před uvězněním v létě 1951. Navazuje na La Salettu, je však ještě důraznější.
  • Čtyři léta (1969) – básně z vězení, které uspořádal po smrti Zahradníčka jeho přítel Bedřich Fučík. Mimo jiné tu Zahradníček vyslovuje k Bohu výčitku za smrt jeho dcer. Básně napsal Zahradníček po paměti – vznikly ve vězení, ale protože měl básník jen omezenou možnost je zapsat, po návratu domů je zapisoval po paměti.

Zahradníček byl později v 60. letech rehabilitován, později ale bylo jeho dílo vydáváno spíše samizdatem. Jeho sbírka Dům strachu byla např. vydána v exilovém vydavatelství 68 publishers v Torontu. Na větší otevření čtenářům si muselo Zahradníčkovo dílo počkat až po roce 1989.

V roce 2016 byl objeven jeho deník z vězení (pod názvem Verše: leopoldovský sešit poezie). O rok později byl vydán knižně.

Bohuslav Reynek (1892-1971)

Český básník a překladatel z francouzštiny a němčiny a významný grafik. Reynek žil během života střídavě se svou ženou ve Francii a na Vysočině na rodinném statku v Petrkově. V 50. letech – po znárodnění statku vytvořil mnoho zásadních výtvarných děl – zejména expresionisticky laděných. Jeho oblíbenou technikou se stal linoryt, suchá jehla a lept.

Jeho literární dílo je také ovlivněno expresionismem, později – zejména v souvislosti s trvalým přestěhováním na Vysočinu se do jeho díla dostávají motivy přírodní a duchovní – křesťanské. Jeho křesťanským vzorem byl František z Assisi, který hlásal lásku ke všem, i těm nejnepatrnějším, božím bytostem. Vrcholem Reynkovy poezie je básnická sbírka Odlet vlaštovek (vydaná posmrtně v exilu).

Narodil se v Petrkově na Vysočině (dnes je tu jeho muzeum), vystudoval gymnázium a později nastoupil na Vysokou školu technickou, kde studoval zemědělství. Odtud ale po několika týdnech odešel a absolvoval svou první cestu do Francie.

V roce 1914 se poznal s vydavatelem Josefem Florianem z blízké obce Stará Říše u Jihlavy. Společně vydali mnoho děl, vznikla tu mj. edice Dobré dílo.

V roce 1923 se Reynek poznal s francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou, se kterou o tři roky později oženil. Od té doby žili střídavě ve Francii a na statku v Petrkově. Po smrti otce se tam přestěhovali nastálo. S nástupem války byli donuceni pronajmout statek Němcům.

V roce 1944 museli Reynkovi statek opustit a přestěhovali se k rodině J. Floriana, kde zůstali až do konce války. Později – v roce 1948 byl ale Petrkov znárodněn a Bohuslav Reynek tu směl zůstat jen jako zemědělský dělník. Nejprve trpěl bezprávím a uzavřel se do sebe duševně i fyzicky – v jakémsi domácím vězení. V této době ale vznikla většina jeho děl a grafických prací.

V 60. letech bylo Reynkovo dílo velkou inspirací nové generaci literátů i výtvarníků – Ivana Magora Jirouse a jeho ženy Věry, Ivana Diviše nebo grafika Jiřího Koláře. Uvolnění umožnilo Reynkovi vystavovat svoje práce, a ještě v roce 1969 vydat několik sbírek poezie – Sníh na zápraží, Mráz v okně a Podzimní motýli. Jeho poslední sbírka už ale vydána nebyla – znovu upevňování komunistického režimu vyústilo v tzv. normalizaci a vydání sbírky bylo zakázáno. Některé sbírky vyšly samizdatem.

Jeho dílo, včetně překladatelského, ovlivnilo další generace autorů. Zásadní byly např. překlady rakouského expresionistického básníka Georga Trakla.

Dílo:

  • Rybí šupiny (1922) – básně v próze; lyrické básně a drobné příběhy inspirované expresionismem, v básních je cítit chaos po 1. světové válce
  • Had na sněhu (1924) – sbírka básní v próze (37 básní různého tématu i formátu, která se často obrací k Bibli a příběhům z Nového i Starého zákona, motivu ženy – svůdnice, ale také pramatky, sny o Ráji se tu dostávají do kontrastu se tragédií války, kterou si Reynek ještě živě pamatuje = Peklo, hadi se tu objevují v různých podobách a souvislostech, někdy souvisejí s nocí a nebem; sexualitu zde Reynek vnímá na jednu stranu jako ďábelskou, na druhou jako dráždivou)
    Rty a zuby – sbírka básní v próze (intenzivní pocit smutku a zmaru, odloučení od rodného kraje, temná – odvrácená strana přírody)
  • Podzimní motýli (1946) – první sbírka básní vydaná po 2. světové válce obsahuje básně z období po roce 194X; Reynek se tu vyznává ze svého smutku nad ubíhajícím časem a vyjadřuje víru v život po životě
  • Odlet vlaštovek – posmrtně vydaná sbírka se inspiruje krásou Vysočiny – přírody a venkova, kde Reynek prožil nejzásadnější období svého života, básně psal Reynek v posledních třech letech svého života, kdy už tušil blížící se smrt – takže bilancuje, snaží se smířit s osudem a smrt vnímat jako součást přirozeného cyklu lidského života
  • Reynek i Zahradníček inspirovali další literáty – Vladimíra Holana, Františka Halase nebo Viléma Závadu, s nimiž se oba i přátelili.

Spirituální proud

Spirituální proud vyznává především duchovní hodnoty – pro představitele spirituálního proudu je stěžejní duše/duch, vztah k něčemu, co nás převyšuje. Zaměřuje se na téma věčnosti, nekonečnosti a vnitřního světa člověka. Navazuje na duchovní lyriku středověku i barokní pojetí boha.

František Halas (1901-1949)

Český básník se vztahem k Českomoravské vysočině měl velmi nešťastné dětství. Několik jeho sourozenců zemřelo, jeho otec byl komunista a za své politické přesvědčení byl vězněn. Jeho matka zemřela, když vedle ní jako dítě spal.

Otec později mladého Halase bral na schůzky komunistické mládeže, která ho ovlivnila. Zde začal pracovat jako redaktor komunistických a avantgardních časopisů. Spoluzaložil brněnskou pobočku Devětsilu. Byl ovlivněn dílem Jiřího Mahena, přátelil se s Janem Zahradníčkem.

Za 2. světové války přispíval do Rudého práva, které bylo v té době zakázané. Byl také členem revolučního výboru spisovatelů.

Po skončení války byl aktivním komunistou, po návštěvě Sovětského svazu v roce 1949 byl ale komunistickým režimem zklamán. Zemřel téhož roku na selhání srdce.

Dílo:

  • Sépie – sbírka s motivy smrti, zániku, rozkladu
  • Kohout plaší smrt (1930) – básnická sbírka, v níž je zobrazen děs, smrt a prázdnota, život je chápán jako chaos, básník v ní hledá východisko z bezútěšné situace
  • Tvář – sbírka intimní lyriky
  • Staré ženy (1935) – líčení osudu starých žen, sugestivní verše podtrhuje použití metafor a opakováním refrénu
  • Torzo naděje – reakce na Mnichovskou zradu, volání po pomstě
  • Naše paní Božena Němcová – cyklus básní k 120. výročí úmrtí spisovatelky, jejíž tragický osud přirovnává k osudu českého národa v době války

Po básníkově smrti vyšlo i sebrané dílo – nejprve po roce 1968, potom ještě v 80. letech. Po roce 2000 vyšla Halasova korespondence.

Vladimír Holan (1905-1980)

Významný český básník a překladatel, kterého básník Josef Hora nazval „alchymikem slova“. Holan studoval na gymnáziu, kde jako septimán začal vydávat své první verše inspirované poetismem. Po dokončení studia začal pracovat jako úředník v penzijním ústavu. Protože to ale nebyla zrovna vhodná volba, už v 28 letech odešel do důchodu!

Od té doby se začal věnovat na plno umělecké činnosti – zejména překladům a psaní vlastních textů. Působil ale také jako redaktor a krátce také jako dramaturg Divadla E. F. Buriana.

Dramatický vývoj jeho života začal po 2. světové válce, kdy nejprve vystoupil z katolické církve a vstoupil do KSČ. Po roce 1950 ale prohlédl a opět se vrátil k církvi a z KSČ vystoupil. Po veřejné roztržce o významu básníka Majakovského mu byla zakázána publikační činnost stejně jako Seifertovi, který se hádky také účastnil. Obou básníků se veřejně zastal jejich kolega František Halas, ale bez valného výsledku. Zákaz publikování trvá až do roku 1963.

Je známo, že Holan bydlel v letech 1948-1968 na Kampě ve vile společně s Janem Werichem (dnes Werichova vila, v té době Dobrovského vila). Jejich soužití nebylo úplně idylické a vyprávělo se o něm mnoho historek.

Holan byl v roce 1968 jmenován národním umělcem a byl aktivní až do roku 1977, kdy přestal psát po smrti své dcery.

Holan byl autorem poměrně náročné poezie, neboť ve svých dílech často odkazoval na další texty – tj. používal aluze (ty byly v jeho případě hlavně kulturně historické, ale i odkazy na jiné texty), dále v jeho textech můžeme vysledovat mnoho jinotajů.

Jeho první tvorba byla lyrická, ovlivněná poetismem, později Holan experimentoval s formou, tvořil meditativní poezii, ve které se střetával vnější svět s vnitřními pochody člověka, dobro a zlo, plynutí času a rozjímání nad věčností.

Na konci 30. let v souvislosti se zhoršující se situací v Evropě, se protiválečné a politické motivy otiskly i v jeho tvorbě. V básni Odpověď Francii obvinil Francii ze zrady (podpis Mnichovské dohody) a nazve ji dokonce kurvou. Tato báseň je zabavena, aby nemohla vycházet.

Jeho další díla vycházejí až po válce. Reflektují ale mj. události let minulých – např. převezení ostatků K. H. Máchy do Prahy (1938) ve sbírce Zpěv tříkrálový.

Po 2. světové válce Holan oslavuje vítězství a osvobození Rudou armádou.

Zákaz publikování cca od roku 1948 do 1962 znamená, že Holanovy práce napsané v tomto období vyšly až v 60. letech. Jsou existenciální, lyrické, zaměřené na vnitřní prožitky, tematizují čistou mateřskou a dětskou lásku, ale opakují se tu i motivy smrti, absurdity života a nedokonalosti člověka.

V roce 1955 napíše mj. veršovanou pohádku Bajaja, kterou věnuje své dceři, která má Downův syndrom – říká se, že postava Bajaji, rytíře, který opakuje jen několik slabik, je inspirovaná právě lidmi s postižením a dokazuje, že i takový člověk může být hrdinou.

Díla:

  • Blouznivý vějíř – první lyrické básně; juvenilie (tj. umělecké dílo vytvořené v mládí autora, často prvotina)
  • Triumf smrti – sbírka vydaná v roce 1930 byla ještě několikrát přepracována a vydána v novém upraveném vydání
  • Září – sbírka z roku 1938, která obsahuje mj. báseň Noc z Iliady
  • Sen – báseň, ve které přirovnává Prahu k městu pohřbenému zaživa
  • Zpěv tříkrálový – sbírka na počest Karla Hynka Máchy napsaná u příležitosti převozu jeho ostatků do Prahy

Poválečná tvorba:

  • Dík Sovětskému svazu, Panychida, Rudoarmějci aj.
  • Bolest – sbírka básní z 50. let věnovaná Holanovým zemřelým přátelům (J. Čapkovi, J. Horovi a Fr. Halasovi)
  • Noc s Hamletem – polemika s Hamletem; tato skladba byla uváděna i divadelní formou
  • Noc s Ofélií – vydáno jen bibliograficky (tj. kopírováním)

Epické básně:

  • Terezka Planetová (na motivy L. Janáčka),
  • Cesta mraku,
  • Příběhy (sbírka 13 příběhů)

Překlady:

Holan překládal z mnoha jazyků včetně exotických – čínštiny nebo perštiny (doslovné překlady). Během života vytvořil více než 120 překladů.

František Hrubín (1910-1971)

Básník, spisovatel, dramatik a scénárista, překladatel a autor knížek pro děti. Hrubín se narodil v Praze, po začátku 1. světové války, když jeho otec narukoval, se ale s jeho matkou a bratrem přestěhovali k dědečkovi do Lešan v Posázaví. Ze vzpomínek na Lešany pak bral inspiraci k další tvorbě. Vystudoval na gymnáziu v Praze, poté se zapsal na vysokou školu, ale studium nedokončil a stal se knihovníkem, pak úředníkem a později se už živil jako spisovatel z povolání. Byl spoluzakladatelem a redaktorem časopisu pro děti Mateřídouška.

V roce 1956 na schůzi Svazu československých spisovatelů kritizoval zasahování politiky do literární tvorby. Po tomto vystoupení, na kterém se podílel i J. Seifert mu bylo zakázáno vydávat a Hrubín se tedy věnoval převážně překladům dětských knížek.

V letech 1958, 1964 a 1968 obdržel několik Státních cen za literaturu, a Cenu Marie Majerové.

V roce 1968 mu byla Státní cena udělena za film Romance pro křídlovku, který byl natočen podle jeho scénáře.

František Hrubín zemřel v roce 1971 a byl pochován na Vyšehradském hřbitově.

František Hrubín
František Hrubín

Dílo:

  • Krásná po chudobě – básnická sbírka z roku 1935; vyjadřuje v ní touhu po harmonii, kontrast vzniká použitím motivu zrození a smrti nebo země a vesmíru
  • Země po polednách, Cikády – básnické sbírky
  • Jobova noc – poéma, ve které Hrubín reflektuje pocit ohrožení země (vyd. 1945); název je odvozen od jména JOB vs. BOJ
  • Chléb s ocelí & Hirošima – v reakci na válku a bombardování Hirošimy a Nagasaki vydává Hrubín tyto skladby. Hirošima vychází až v roce 1948 a popisuje osud lidí před výbuchem atomové bomby.
  • Zlatá reneta
  • Srpnová neděle – drama z prostředí rekreantů vydané v roce 1958 bylo zfilmováno režisérem Otakarem Vávrou
  • Oldřich a Božena – drama, scénář k filmu O. Vávry
  • Tvorba pro děti: Říkejte si se mnou (moderní poezie pro děti), Kráska a zvíře (hra), Špalíček veršů a pohádek, Dvakrát sedm pohádek

Vilém Závada (1905-1982)

Spisovatel, básník a překladatel se narodil a mládí prožil v Ostravě. Jeho otec padl na frontě, jeho matka zůstala s rodinou sama s třemi malými dětmi. Rodina byla chudá, ale Závada na ni vzpomíná jen v tom nejlepším, o jeho otci se mu často zdálo a idealizoval si ho. Po maturitě na gymnáziu pokračoval ve studiu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a na státní knihovnické škole. Byl redaktorem časopisu Rozpravy Aventina a čtrnáctideníku Listy vydavatelství Melantrich. Byl také členem Moravského kruhu spisovatelů.

Po roce 1945 vstoupil do KSČ, což se projevilo i na jeho tvorbě. Od roku 1953 až do své smrti byl spisovatelem z povolání. Zemřel v roce 1982.

Dílo:

Jeho dílo je ovlivněno mnoha faktory, z nichž většina není příliš optimistická – smrt otce, vzpomínky na válku, dětství v chudé Ostravě, v prostředí dělníků a havířů. Po válce se u něj objevuje socialisticky orientovaná tvorba, která reflektovala období po únoru 1948 a kult osobnosti J. V. Stalina. V 60. letech se vrací k niternější poezii, existencialismu, pocitu deprese a beznaděje. Optimisticky vyznívá jeho poslední – smířlivá sbírka Živote, díky.

  • Panychida – sbírka, která vychází v roce 1927 oslavuje padlé, život vnímá tragicky jako bolest a smutek. Přesto je v této sbírce cítit vliv poetismu.
  • Siréna – apokalyptická vize zkázy světa, nicota, pesimismus
  • Cesta pěšky – vydáno 1937, oslava práce horníků, která je jistotou v době ohrožení země
  • Hradní věž – abstraktní poezie s prvky symbolismu, vyjádření obavy o budoucnost země
  • Město světla – reflektuje politický obraz společnosti po roce 1948, rétorická dikce, socialistické zaměření
  • Jeden život – básně z Ostravska
  • Na prahu – bilancování se životem, obraz strachu a beznaděje (1970)

Jarní almanach básnický (1940)

Almanach, který vznikl v roce 1940 – tedy během 2. světové války byl souborem textů různých básníků, které nespojoval společný literární směr, ale spíše podobný věk a obavy o budoucnost Československa. Spojujícím prvkem byl vyjádření nějakého pocitu, nebo zážitku. Nese proto prvky existencialismu.

Předmluvu k almanachu napsal básník a překladatel Kamil Bednář. Mezi přispěvateli se objevují především básníci tehdejší nejmladší generace – z těch známějších jsou to např. Ivan Blatný, Josef Kainar nebo Jiří Orten. Předmluvu napsal Václav Černý.

Dílo autorů uvedených v Jarním almanachu je inspirováno předchozí generací básníků, zejména Holanem, Horou a Halasem – zapamatujte si podle HHH).

Kamil Bednář (1912-1972)

Český básník a překladatel činný ve vydavatelství Melantrich a Československý spisovatel, byl představitelem generace, která dospívala v průběhu 2. světové války, což výrazně ovlinilo jejich životní hodnoty i postoj k tvorbě.

Ta vnímala člověka zbaveného vnější slupky, oproštěného od umělých konvencí a ideologií – pro to se vžil pojem „nahý člověk“.

Pojem použil Bednář i ve své eseji Slovo k mladým (1940), tento pocit s ním sdíleli i autoři sdružení kolem Jarního almanachu.

Jiří Orten (1919-1941)

Básník židovského původu (vl.jménem Ohrenstein), publikoval proto často pod pseudonymy – obvykle používal příjmení Jílek. Orten se narodil v Kutné Hoře, kde také vyšly jeho první práce. Studium na střední jazykové škole v Praze nedokončil. Byl pro svůj židovský původ vyloučen ze studia. Aktivně se ale podílel na kulturním životě, zejména v divadle, kde byla také uvedena jeho dramatizace Anýzového jablka v režii Pavla Tigrida (významný představitel československéjho exilu, po roce 1989, po roce 1994 ministr kultury).

V roce 1936 Ortenovi zemřel otec. Později se rozešel se svou dívkou. Tyto dvě události byly příčinou jeho osamělosti a společně s událostmi války a židovským původem formovaly jeho dílo.

Svůj život zaznamenával Orten do deníků. Tři z nich se dochovaly a vyšly pod názvy: Modrá, Žíhaná a Červená knihy (1938-41).

Jiří Orten zemřel ve 22 letech na následky těžkého úrazu. Přejela ho německá sanitka.

Jiří Orten
Jiří Orten

Po Ortenovi se jmenuje festival Ortenova Kutná Hora.

Dílo:

Jeho dílo poznamenané těžkou dobou zachycuje pocity celé generace mladých lidí dospívajících v období Protektorátu. Velký talent ovlivnil jeho židovský původ, ale také souběh událostí – smrt otce, emigrace jeho bratra do Anglie, rozchod. V některých básních můžeme narazit na odkazy na Bibli, předtuchu jeho vlastní smrti (obavy z deportace) atd. Proto můžeme v jeho díle najít prvky existencialismu.

  • Čítanka jaro (1939) – sbírka básní; i přes pocity smutku, obavy ze smrti a stesku se tu objevují i erotické motivy, o těžkých věcech píše Orten jemně a něžně
  • Cesta k mrazu (1940) – od roku 1940 měl Orten zákaz publikovat, proto vydal sbírku pod pseudonymem; básně navazují na Čítanku jaro, ale prohlubuje se pocit smutku, osamělosti a obav o život; objevují se tu také biblické motivy a motivy dohasínajícího léta
  • Ohnice (1941) – sbírka věnovaná památce Ortenova otce (+1936); pesimistická melancholická sbírka, která reflektuje válečnou atmosféru a nešťastný osud židovského obyvatelstva za války; podle sbírky se pojmenovala literární skupina Ohnice – autoři v ní sdružení našli ve sbírce pocity, kterými Ortene vyjádřil i jejich emoce
  • Jeremiášův pláč – rozsáhlá báseň (litanie – také prosebná modlitba) nahlíží na život pohledem člověka, který nemá budoucnost a není způsob, jak by mohl svůj osud zvrátit
  • Modrá kniha, Žíhaná kniha, Červená kniha – deníky z let 1938-1941

Přidejte komentář

Kliknutím na tlačítko PŘIDAT KOMENTÁŘ udělujete souhlas se
zpracováním osobních údajů .
Pošli tento příspěvek svému blízkému