Kecy × keci

Zde se setkáváme s poněkud netradičním výrazem, jelikož se jedná o slovo, které je řazeno do oblasti obecné češtiny. Přesto, že slovo není spisovné, je samozřejmě součástí českého jazyka a je poměrně běžně používané. Proto se mu budeme věnovat i zde.

Je běžnou praxí souhlásku „c“ řadit k tzv. souhláskám měkkým, tj. souhláskám, po kterých se píše „i“. To však platí pouze ve slovech domácích, např.: církev, cit, cizina apod. Ve slovech cizích tato pravidla často neplatí.

To vše je zde umocněno tím, že se zmíněné y/i nevyskytuje v kořeni slova, ale jedná se o koncovku. Podstatné jméno kec je rodu mužského neživotného (navíc cizího původu) skloňované podle vzoru hrad, proto napíšeme na konci „y“– kecy. Totéž platí i u dalších podstatných jmen stejného rodu a vzoru, např.: hecy, tácy, puncy apod.

I přesto, že slovo není původně české, řídíme se zde tradičními zásadami ohledně skloňování dle českých vzorů.

Příklady:

Buď tak laskav a odpusť si ty kecy.
Nevěř tomu, jsou to jenom nenávistné kecy.

Autor/ka: Mgr. Lucie Aubrechtová

Pošli tento příspěvek svému blízkému