PRAVIDLA – Citoslovce

Citoslovce (latinsky interjekce) jsou v pořadí posledním, desátým slovním druhem. Citoslovce jsou slova poměrně zábavná a nenajde se v nich nic zákeřného, co by nás mohlo zaskočit. Velice často se jedná o jednoslabičná slova. Citoslovce zpravidla vyjadřují:

  • nálady, pocity (ach, fuj, ó, hurá, ouvej, au),
  • vůli mluvčího – pobídka, vybídnutí k práci nebo ke zvířatům (haló, hybaj, marš, hej, prrr, hop)
  • hlasy, zvuky (mňau, žbluňk, bum, cink, bim bam, haf, prásk, mlask, kykyryký).

Citoslovce = neohebný slovní druh

Citoslovce jsou (spolu s příslovci, předložkami, spojkami a částicemi) řazeny mezi tzv. neohebné slovní druhy. To znamená, že není možné je skloňovat ani časovat, že zkrátka nemění svůj tvar s ohledem na další slova ve větě.

V běžném významu citoslovce nejsou považovány za větný člen, pak oddělíme citoslovce čárkou. Můžeme si pomoci tím, že v mluvě (v běžné řeči) též oddělíme citoslovce od zbytku věty pauzou a klesnutím hlasu, v psaném projevu proto na tomto místě napíšeme čárku.

Fuj, to jsem se lekla!
, copak to má znamenat?
Haló, kdo je tam?
Brr, venku je ale zima.

Jsou ale případy, kdy citoslovce může vystupovat jako podmět nebo přísudek, v tom případě už se mezi větné členy řadí a v rámci větného rozboru je jako příslušné větné členy určujeme.

A žába žbluňk do vody. (co udělala žába – žbluňk – zde ve funkci přísudku)
Mňau se ozývalo pod okny. (kdo? co? se ozývalo pod okny – mňau – zde ve funkci podmětu)

Pokud citoslovce vystupuje jako větný člen, čárku nepíšeme. Můžeme si opět pomoci tím, že ani v mluveném projevu (když větu přečteme nebo řekneme) neuděláme před citoslovcem pauzu a neklesneme hlasem.

Pošli tento příspěvek svému blízkému