PRAVIDLA – Samohlásky a souhlásky

Asi nejzákladnější pravopisná pravidla se odvíjejí od samohlásek a souhlásek, takže patrně chápete, že jejich zvládnutí je zásadní. Když se v písemném projevu po tvrdé souhlásce objeví měkké „i“, tak to není pěkný pohled.Zvuky lidské řeči, ze kterých se skládají slova, nazýváme hlásky.

Ty se dělí na:

  1. samohlásky,
  2. souhlásky.

Samohlásky

Spisovná čeština má pět samohlásek krátkých (a, e, i, o, u) a pět dlouhých (á, é, í, ó, ú>).

Písmena i-í, y-ý označují jednu krátkou a dlouho samohlásku, o tom kde psát i nebo y poučují Pravidla českého pravopisu. Vedle nich jsou také dvojhlásky = vznikají spojením dvou samohlásek v jedné slabice.

např.: au (automobil), ou (louka)

Souhlásky

Čeština má 26 souhlásek: b, c, č, d, ď, f, g, h, j, k, l, m, n, ň, o, p. r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž, ch, dž.

Dle účasti hlasivek na výslovnosti dělíme souhlásky na:

  1. Zněléb, v, d, ď, z, ž, g, h, dž
  2. Neznělép, f, t, ť, s, š, č, k, ch

Z pravopisného hlediska rozdělujeme souhlásky následovně:

  1. Tvrdé – h, ch, k, r, d, t, n (hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny), po těchto souhláskách se v domácích slovech vždy píše y/ý s výjimkou citoslovcí (kikirikí).
  2. Měkkéž, š, c, č, ř, j, ď, ť, ň – po nich se v domácích slovech píše vždy i/í.
  3. Obojetnéb, f, l, m, p, s, v, z – po nich se dle jistých pravidel píše i/í nebo y/ý (pravidla vyjmenovaných slov)

Text: Zuzana Černíková (Univerzita Hradec Králové)

Pošli tento příspěvek svému blízkému