PRAVIDLA – Samohlásky a souhlásky

Ke komunikaci s ostatními potřebujeme věty, k jejichž tvorbě jsou nutná slova. Větu ani slovo bychom ovšem neměli šanci složit bez ještě základnější jednotky, a to písmene, případně hlásky. V tomto článku se budeme věnovat právě hláskám, konkrétně jejich dvěma podskupinám, a to samohláskám a souhláskám.

Asi nejzákladnější pravopisná pravidla se odvíjejí od samohlásek a souhlásek, takže patrně chápete, že jejich zvládnutí je zásadní.

Hláska × písmeno

Pro začátek je třeba si uvědomit, že hláska není totéž co písmeno. Mluvíme-li o písmenu, máme na mysli grafickou podobu, tedy to, co píšeme a čteme. Hláskou pak máme na mysli zvuk lidské řeči, tedy to, co z nás vyjde, když promluvíme.

Hlásky jsou v češtině velmi důležité, odvíjí se od nich hned několik pravopisných pravidel. A jakmile je něco důležité, jsme zvyklí to roztřídit do podskupin. Asi nejzákladnějším dělením hlásek je dělení na samohlásky a souhlásky.

Samohlásky

V češtině existuje pět samohlásek krátkých – a, e, i, o, u  a pět samohlásek dlouhých – á, é, í, ó, ú.

Jde o lépe vyslovitelné hlásky, zjednodušeně řečeno stačí vydat zvuk, vydechnout, a patřičně otevřít ústa. Všimněte si, že když někdo křičí, tedy ze sebe potřebuje rychle vydat nějaký zvuk, zní to obvykle jako: „Aaa,“ občas to může být podobné i jiné samohlásce, nikdy ale souhlásce.

Jak je to s ů, ě, y/ý?

Pokud vám zde chybí ů, ě, y a ý, chybí vám špatně – to jsou písmena a slouží pouze v grafické podobě. Mezi hlásky je neřadíme, jelikož ů vyslovujeme totožně s ú (musíme si akorát pamatovat, že ú se v písemné podobě píše pouze na začátku slova, zatímco ů uvnitř či na konci), y/ý má stejnou výslovnost jako i/í a ě se vyslovuje stejně jako e, pouze ovlivňuje měkkost souhlásky před sebou – např. ve slově kdo nám ě mění tvrdé n na měkké ň.

To, že tyto znaky nepatří mezi hlásky, jim však nijak neubírá na důležitosti. I a y se sice vyslovují stejně, mohou ale určovat, zda bude hláska před nimi měkká či naopak tvrdá. Podobnou fuknci má i znak ě, jenž hlásku před sebou změkčuje. To má vliv především na význam slov. Protože je rozdíl mezi: ty × ti, nemá × němá.

Dvojhlásky

Dáme-li k sobě v jedné slabice dvě samohlásky, vzniknou nám dvojhláskyau, ou, eu. Ty čteme dohromady a bereme je jako jednu hlásku. Pokud je dohromady nečteme, pak nejde o dvohlásky, nýbrž o dvě samostatné souhlásky.

Příklad:

auto: au + to → dvojhláska
použít: po + u + žít → dvě samohlásky

Souhlásky

Souhlásek je podstatně vyšší počet (Čeština má 26 souhlásek: b, c, č, d, ď, f, g, h, j, k, l, m, n, ň, o, p, r, ř, s, š, t, ť, v, z, ž, ch,.) a od samohlásek se mimo jiné liší i tím, že je při jejich tvorbě potřeba zapojit větší množství mluvidel – je třeba semknout a rozpojit rty, opřít jazyk o patro apod. Dělí se podle různých kritérií do několika skupin. Z pravopisného hlediska je nejzákladnější dělení na:

  1. Tvrdé souhlásky h, ch, k, r, d, t, n.
  2. Měkké souhlásky ž, š, c, č, ř, j, ď, ť, ň.
  3. Obojetné souhlásky b, f, l, m, p, s, v, z.

Dle účasti hlasivek na výslovnosti dělíme souhlásky na:

  1. Zněléb, v, d, ď, z, ž, g, h, dž.
  2. Neznělép, f, t, ť, s, š, č, k, ch.

Tvrdé souhlásky – h, ch, k, r, d, t, n.

Po těchto souhláskách se vždy píše y. Tady je důležité připomenout si rozdíl mezi písmenem a souhláskou. V grafické podobě se po písmenech d, t nebo n může objevit i (divočina, ticho, nikdo), v takovém případě je ovšem čteme měkce – nejedná se tedy o tvrdé hlásky d, t, a n, ale o měkké hlásky ď, ť, a ň.

Měkké souhláskyž, š, c, č, ř, j, ď, ť, ň.

Známkou měkké souhlásky je to, že se po ní vždy píše i. Tady není dokonce možné ani to, aby se v grafické podobě po písmenu s háčkem objevilo y. Zajímavé je to, že ď, ť a ň se před samouhláskou obvykle píší bez háčku – změkčí je už samotná přítomnost i, případně ě.

Příklad:

divák, dílna, děsný × NE: ďivák, ďílna, ďěsný
tílko, titěrný, těsný × NE: ťílko, ťitěrný, ťěsný
niva, nípat, někdo × NE: ňiva, ňípat, ňěkdo

Obojetné souhlásky – b, f, l, m, p, s, v, z

Jak už samotný název napovídá, po obojetných souhláskách se může psát jak i, tak y. Není to však nahodile, podle nálady, závisí to na pravidlech. Existují vyjmenovaná slova, v nichž se po těchto hláskách píše y, ve slovech ostatních se poté píše i.

Vzhledem k tomu, že zde není měkká či tvrdá výslovnost (y a i tedy neovlivňují ani výslovnost předcházející hlásky), nelze to odůvodnit jinak a je nutné se tato slova doopravdy naučit.

Pošli tento příspěvek svému blízkému