Slova, která se jinak píší a jinak vyslovují

Jedním z několika aspektů, které nám dělají potíže, když se učíme angličtinu či jiné cizí jazyky, je výslovnost. I ta nejjednodušší slova jako například hello se zkrátka nevyslovují tak, jak se píší. O je většinou ou, ale někdy se čte prostě jako o, a může být e nebo taky ó… a kdo se v tom má vyznat? V těchto situacích velmi často oceňujeme češtinu, protože ta je v tomto ohledu jednoduchá. Všechno se v našem rodném jazyce čte stejně jako píše! Anebo ne?

Myslím, že ta otázka a ostatně samotná existence tohoto článku naznačuje, že až tak jednoduché to bohužel nebude. Rozdíly v psané a mluvené podobě pochopitelně nejsou u češtiny tak znatelné jako například u angličtiny (anebo nám to jako rodilým mluvčím nemusí přijít), ale několik jich tam přeci jen je.

Obvykle nevyslovujeme úplně odlišně celé slovo, ale jen některé jeho hlásky, u nichž je to vzhledem k postavení k ostatním hláskám zapotřebí. Když už jsme u hlásek, je asi vhodné si hned pro začátek říci, že mluvíme-li o výslovnosti, pak mluvíme o hláskách, nikoli písmenech. Hlásky dále dělíme na samohlásky (a, e, i, o, u) a souhlásky. A problémy ve výslovnosti nám mohou činit obě zmíněné skupiny.

Samohlásky

Problém může nastat zejména v případě, kdy máme ve slově dvě samohlásky vedle sebe. Proč například ve slově eutanázie figuruje eu jako dvojhláska, zatímco ve slově neumět se čte e a u zvlášť, přestože se jedná o jedno slovo?

Kde se ve slově laik vzalo j, když se tam nepíše? Filozoficky vypadající otázky, které ale mají vcelku racionální vysvětlení.

Spojení samohlásek a, e, o s u

Pokud jde o tyto samohlásky, platí, že u cizích slov se vyslovují jako dvouhlásky – tedy dohromady.

eukalyptus, aplaus, stout

Jako dvouhlásky se vyslovují i u některých českých slov, pokud se neocitají na švu slova, stává se to ale zřídka, a když už ano, jedná se o dvouhlásku ou.

koupel, touha

Vyskytují-li se samohlásky na znatelném švu slova, vyslovujeme je odděleně.

ne-umět, na-učit, po-ukázat

Spojení samohlásky i s jinou samohláskou

Pokud dojde ke spojení i, která netvoří žádnou dvouhlásku, s jinou samohláskou, vkládá se mezi tyto samohlásky ve výslovnosti souhláska j.

biologie → [bijologie]
pieta → [pijeta]
liána → [lijána]

Spojení samohlásek s i na druhém místě

Pokud je vedle nějaké samohlásky i až na druhém místě a nejde o šev slova, pak se samotná samohláska i vyslovuje jako souhláska j.

laik → [lajk]
ruina → [rujna]

Jiná spojení

Pokud se nejedná o zmíněné dvouhlásky nebo spojení se samohláskou i, vyslovují se samohlásky obvykle odděleně a nevkládá se mezi ně žádná souhláska.

vaku-um, zo-ologická zahrada, kaka-o

Souhlásky

K problémům pochopitelně může dojít i u souhlásek, sejdou-li se vedle sebe – a někdy i v případě, že se nesejdou. Pokud se sejdou dvě stejné, vyslovujeme obě, nebo jen jednu? Je vůbec fyzicky možné vyslovit obě? Někteří lidé u vybraných slov také vyslovují jinou hlásku, než mají. Dělají to tak správně, nebo ne?

Ještě předtím, než si na otázky odpovíme, je dobré zmínit, že některé souhlásky tvoří tzv. znělostní páry. Jedná se o:

b + p,
d + t (ď + ť),
g + k,
v + f,
z + s (ž +š).

Platí, že zvýrazněná hláska z páru je znělá, zatímco ta druhá je neznělá. Znělost/neznělost závisí na tom, jak se daná hláska vyslovuje, to pro nás ovšem momentálně není podstatné – nás teď zajímá, že tyto páry existují, protože právě na tom stojí výslovnost některých slov.

Spojení stejných souhlásek

Ještě předtím, než se ale přesuneme k oblasti se znělými/neznělými souhláskami, ujasníme si, jak to probíhá v případě, kdy máme vedle sebe dvě totožné hlásky. Asi všichni jsme si někdy prošli tím dilematem, zda při výslovnosti slova měkký dělat, že to jedno k nevidíme a vyslovit jen jedno, nebo se snažit vyslovit obě dvě k, přestože nám to zkrátka nejde přes jazyk. Dobrá zpráva v tomto případě je, že skutečně můžeme vyslovovat jen jednu souhlásku, podobně jako u párových samohlásek platí, že to nesmí být na hranici štvu. Platí tedy, že:

měkký, panna → [měký], [pana],
ALE – poddat se → [pod-dat se].

Asimilace

Velmi často se ovšem stává i to, že se u sebe objeví různé souhlásky, což by potenciálně mohlo působit problémy při výslovnosti. Dochází tedy k tzv. asimilaci, což je vzájemné přizpůsobování hlásek – v češtině zpravidla platí, že poslední hláska ovlivňuje hlásky před sebou, a to jak v ohledu místa nebo způsobu artikulace, tak i dříve zmíněné znělosti. Je-li tedy poslední souhláska znělá, mění se na znělé i ty před ní. Je-li poslední souhláska retná, přizpůsobí se i ty před ní. Pro lepší představu:

hanba – poslední souhláska v tomto slově (tedy n) je retná, v rámci pohodlnější výslovnosti tedy alveolární souhláska n, k jejímuž vyslovení je potřeba použít i jazyk, asimiluje na retnou souhlásku m → slovo tedy vyslovujeme jako [hamba], což je pro nás pohodlnější, jelikož nemusíme použít jazyk. Je to tak správně.
ovce – poslední souhláska (tedy c) je neznělá, ale souhláska v je naopak znělá → ve výslovnosti tedy v asimiluje na neznělé f a správně vyslovujeme jako [ofce].

Neutralizace znělosti

K dalším změnám dochází, ocitne-li se na konci slova znělá párová souhláska. Jelikož se totiž na konci slov objevují pouze neznělé souhlásky, musí se taková souhláska vyslovit nezněle. Proto tedy ve spisovné výslovnosti dochází ke změnám v následujících slovech:

led → [let] (let jako činnosti, kterou provádí letadlo, se přitom ve výslovnosti nemění, jelikož t je neznělé a zůstává)
lev → [lef]
lež → [leš]
bez → [bes]
gong → [gonk]
loď → [loď]

Shrnutí

Je pravda, že odchylky ve výslovnosti v češtině nejsou tak výrazné jako v jiných jazycích, a budete-li jednotlivá slova vyslovovat nesprávně, nikdo vás za to v běžném životě s největší pravděpodobností nezlynčuje, protože málokdo tohle ví a umí – a taky není nezákonné mluvit špatně.

Pro různé oficiální situace (či situace, kdy se chcete vytáhnout před přáteli, že víte něco takového) je lepší vyslovovat správně. Protože například v momentě, kdy říkáte slovo hanba s důrazem na nesprávně vyslovenou hlásku n, jako učitel, moderátor či politik už by vám v první řadě měla být hanba, a dáváte tím mimoto svému publiku příležitost vás zesměšnit.

Mimo to je důležité uvědomovat si tyto rozdíly i při psaní a myslet na to, že když slyšíte zeť, může se jednat o zeď jako stěnu, nikoli o zetě jako rodinného příslušníka.

Autor/ka: Bc. Lenka Brabencová

Přidejte komentář

Kliknutím na tlačítko PŘIDAT KOMENTÁŘ udělujete souhlas se
zpracováním osobních údajů .
Pošli tento příspěvek svému blízkému