Literatura středověku – česká literatura

Období začínající přibližně zánikem Západořímské říše (476) a končící objevením Ameriky Kryštofem Kolumbem (1492) pojmenováváme jako středověk. Je obdobím rytířských klání, křížových výprav, ale také utváření církevních dogmat. Vzniká nový společenský řád – feudalismus (společnost je rozdělena na tři stavy – církev, pány vlastnící půdu a jejich nevolníky).

V literatuře navazuje na období antiky, ze které čerpá témata, která se stanou základem evropské vzdělanosti. Velkou roli tu má samozřejmě také literatura křesťanská a židovská, jejímž základním kamenem je Bible.

Motto středověku: ORA ET LABORA – MODLI SE A PRACUJ

Ve středověku se texty komentují, překládají a doplňují, přepisují a upravují. Většina obyčejných obyvatel Evropy je ale stále negramotná, proto má velkou váhu lidová slovesnost. Vzdělanost je výsadou církve. Proto se díla opisují v klášterech. Zejména jsou to díla psaná latinsky, postupně se ale vytvářejí také národní literatury – vznikají německy, italsky, francouzsky a anglicky psaná díla, ale také texty ve staroslověnštině, kterou na území tehdejší Velké Moravy v 9. století přinesli soluňští bratři Cyril (Konstantin) a Metoděj. Mnoho autorů z tohoto období je neznámých.

Středověká literatura se dá rozdělit na dva směry z hlediska přístupu:

Patristika – studium křesťanské literatury (učení „otců“) – tzn. studium křesťanské literatury (zejména v klášterech)

Scholastika – snaží se o rozumové podepření církevních dogmat (je spjata se vznikem univerzit)

V literatuře tohoto období se mísí církevní a světská tvorba (synkretismus funkcí). K náboženským a duchovním textům patří legendy, kázání a modlitby.
Pro věřící byly určeny tzv. exempla – moralizující příběhy, které byly vyprávěny při kázáních, aby poukázaly na správné nebo naopak nesprávné jednání.

Ve světské literatuře byly oblíbeným žánrem kroniky a letopisy, cestopisná literatura, eposy a novely. Středověk byl obdobím vzniku rytířských románů. Rytířský život, rytířské ctnosti a kult ženy – rytířovy milé – také daly vzniknout milostné a dvorské lyrice. Z Francie pocházejí tzv. fabliaux |:fabliju:|– krátké veršované povídky, které se často přednášely na veřejnosti. Protože většina vznikla v lidovém prostředí a pro lidového posluchače, byly to povídky vtipné, satirické, někdy erotické i obhroublé. Z jejich námětů čerpali později další autoři (např. Moliere).

Svou funkci ve středověké literatuře měly různé symboly – ty byly reprezentovány barvami, postavami nebo zvířaty.

Klíčovým prostředkem výstavby literárního textu byl ve středověku topos – např. topos krásného místa – tj. nastavený a postupně zaužívaný způsob, jak popisovat přírodu – ta má určité prvky, které dělají místo krásným (např. stromy vrhající stín, zpěv ptáků, květiny, potůček apod.)

ČESKÉ LITERÁRNÍ PAMÁTKY

K nejdůležitějším českým středověkým památkám patří staroslověnská duchovní píseň Hospodine, pomiluj ny (přelom 10. a 11. století) a Svatováclavský chorál (12. století), legendy (jako například svatováclavské Crescente fide z konce 10. století a Kristiánova legenda), veršovaný epos Alexandreis (přelom 13. a 14. století) a kroniky.
Z pozdějších děl lze ještě jmenovat vlastní životopis Karla IV. Vita Caroli (polovina 14. století), spisy Tomáše Štítného ze Štítného (konec 14. století) a díla husitské literatury z 15. století, zejména dílo Jana Husa a písňovou tvorbu zachycenou v Jistebnickém kancionálu či texty teologa Petra Chelčického.

Cyril & Metoděj (Konstantin & Metoděj)

Tzv. solunští bratři nebo slovanští věrozvěstové byli kněží ze Soluně, kteří v rámci své misijní cesty na Velkou Moravu (příchod r. 863) prosazovali zavedení nového slovanského jazyka – staroslověnštiny jako bohoslužebného jazyka (do té doby se bohoslužby sloužily v latině nebo řečtině). Konstantin pro tento jazyk vytvořil písmo – hlaholici. Později toto písmo zjednodušil – tím vznikla cyrilice (z tohoto písma pak vznikla azbuka).

Kostantin (827-869) – jméno Cyril přijal, když se stal mnichem
Metoděj (813-885) – po smrti Konstantina se stal prvním arcibiskupem moravsko-panonské arcidiecéze

Překlady Bible, Proglas – veršovaná předmluva Bible

Soudní zákoník pro lid – první staroslověnsky psaný právní spis

O životech bratrů vznikly tzv. hagiografické spisy (o životě a skutcích světců), které jsou označované také jako panonské legendy – Život Metodějův, Život Konstantinův – autoři nejsou přesně známi

Socha sv. Cyrila a Metoděje na RadhoštiVe starší literatuře mohou být bratři označováni jmény Crha a Strachota.

Kosmova kronika česká

První kronika o dějinách Čechů. Zahrnuje období od stavby Babylonské věže po Kosmovu současnost (cca 1125).  Je psaná latinsky. Kosmas v kronice rozlišuje „bájné vyprávění starců“, lidovou slovesnost a vyprávění svědků). Kronika je rozdělena na tři části – první část osvětluje původ českého jazyka, příchod národa do Čech, legendy o Krokovi a jeho dcerách, zejména Libuši a sleduje události až do roku 1035, kdy koní smrtí knížete Jaromíra. V druhé části popisuje vývoj českého státu a politické poměry v českém státě. Ve třetí části popisuje Kosmas dobu, ve které žil, takže je fakticky nejpřesnější. Zároveň v ní ale představuje ideál panovníka – krále Břetislava II. Kronika končí po roce 1125, poté se ji snažili dokončit další autoři. Kronika se stala předlohou pro další kroniky jiných autorů.

Tomáš Akvinský

Suma teologická – shrnuje 5 důkazů existence Boha (1265-1273)

Dalimilova kronika (Kronika tak řečeného Dalimila)

Pochází z počátku 14. století (končí rokem 1314). Dalimil je jméno jejího domnělého autora – ve skutečnosti to mohl být někdo jiný. Kronika má pročeský charakter, vyjadřuje se negativně o Němcích a měšťanstvu. Cílem kroniky bylo také vytvořit českou konkurenci dílům z francouzské a německé produkce.

Zbraslavská kronika

Nejprve ji psal opat Sázavského kláštera Ota Durynský, po jeho smrti ji dokončil Petr Žitavský. Končí rokem 1338. Je psaná latinsky, část kroniky je psaná v próze, část ve verších.

Ostrovská píseň

Staročeská duchovní píseň z let 1260-1290; k oslavě svátku Božího těla

Alexandreida

Epická veršovaná skladba (hrdinský epos), jejímž hrdinou je Alexandr Veliký (zde ale alegoricky znázorňuje českého krále Přemysla Otakara II.), pochází ze 13.-14. století

Codex gigas – Ďáblova bible

Největší ručně psaná kniha světa vznikla na počátku 13. století v klášteře v Podlažicích u Chrudimi. Obsahuje shrnutí do tehdejší doby známých skutečností o světě, Kosmovu kroniku, Bibli, ale také zaklínadla a lékařské spisy. Byla ukradena Švédy při rabování Prahy v roce 1648.

Kunhutina modlitba

z přelomu 13.-14- století

Tomáš Štítný ze Štítného (1333 – max 1409)

Knížky šestery o obecných věcech křesťanských – sborník o věcech, které každý křesťan potřebuje ke každodennímu životu

Knížky o šašiech – alegorie na českou společnost, kterou popisuje jako figury na šachovnici

Řeči besední – rozhovor otce s dětmi o základních věcech křesťanských

Pro středověk v českých zemích je typické rozdělení lidí na tři stavy (trojí lid) – duchovní, pány a poddané. Proti tomuto se bouří reformátoři v čele s Janem Husem, kteří káží rovnoprávnost všech lidí bez ohledu na stav.

Tkadleček

Česky psaná skladba napsaná po roce 1400 – filozofická disputace, ve které se mladý milenec Tkadleček hádá s Neštěstím, že zavinilo nevěru jeho milé

Jan Hus (1370–1415)

Římsko-katolický kněz a kazatel inspirovaný učením Johna Wycliffa (anglického reformátora), který hlásal rovnost všech lidí, chtěl obrodit církev – sebrat jí světské statky, omezit její vliv, navrátit ji zpět k původním křesťanským hodnotám a skončit se svatokupectvím (prodejem odpustků – těmito bylo možno zaplatit si odpuštění za spáchané hříchy; kdo neměl na odpustky, nebylo mu oficiálně odpuštěno a přišel by do pekla). Hus byl vyučujícím a rektorem na pražské Karlově univerzitě. Kvůli kritice církve byl označen za kacíře, byl exkomunikován z církve a pozván do Kostnice, kde s ním byl veden proces, který skončil jeho upálením. Už za jeho života se kolem něj pohybovala spousta jeho příznivců, po jeho smrti kulminovalo husitské hnutí. Husité během husitských válek bojovali proti sympatizantům papeže a porazili i několik křížových výprav, které byly do českých zemí vyslány, aby získaly Čechy zpět pod vliv Říma.

Jméno Hus je odvozeno od jeho rodiště – Husince. Někde je jmenován Jan z Husi.

Dílo

O církvi – spis, který popisuje, jak by se církev měla nebo neměla chovat, kdo je pravý křesťan, a že jediným pravým učením je Bible – slovo boží

Proti bule papežské – proti odpustkům

Dcera – spis pro dívky o tom, jak žít v souladu s božím slovem

Výklad Viery, Desatera a Páteře – Páteř = Otčenáš (modlitba)

Knížky o svatokupectví – proti odpustkům

Postilla – listy psané po nuceném odchodu z Prahy

Upálení

Upálení Jana Husa nebylo ani zdaleka cílem Kostnického koncilu – původně měla být Husova záležitost jen jednou z mnoha drobností, které se měly projednávat. Zejména tam šlo o narovnání poměrů v církvi, která byla tehdy rozdělena – v téže době totiž vládli nejprve dva, a potom dokonce tři papežové (tzv. papežské schizma) – moc byla rozdělena na papeže vládnoucího z Říma a druhého – antipapeže/vzdoropapeže, který sídlil v Avignonu – ti měli být původně sesazeni a na jejich místo měl být zvolen papež nový, nakonec ale byli ve funkci všichni tři. To zavinilo rozpory nejen v církvi, ale také v politice celé Evropy. Koncil trval od roku 1414 do roku 1418!
Mimo Husa byl v Kostnici upálen také mistr Jeroným Pražský. 

Po smrti Jana husa vzniká časová píseň – písně z aktuálního dění (v podstatě písňové zpravodajství).

Jistebnický kancionál

tj. zpěvník – obsahuje písně Ktož sú boží bojovníci nebo Povstaň, povstaň, veliké město pražské

Budyšínský rukopis

Obrací se proti králi Zikmundovi, poslední skladba je Hádaní Prahy s Kutnou Horou (husitská Praha vs. katolická Kutná Hora)

Husitská kronika

Autorem je Vavřinec z Březové

Doba pohusitská – po bitvě u Lipan (1434)

Radikální husité byli poraženi, na trůn nastupuje umírněný husitský král Jiří z Poděbrad

1445 – vynález knihtisku – to nahradilo ruční přepisování tiskem a vedlo k dostupnosti knih a vyššímu zájmu o vzdělání

Ctibor Tovačovský z Cimburka

Hádání pravdy a lži

Petr Chelčický (1390–1460)

Odmítá násilí, ale také vzdělání. Jako jediný správný návod pro život člověka uznává Bibli a jako náplň života fyzickou práci v zemědělství. Jako první autor vůbec odsuzuje „třídní boj“. Je zakladatelem české etiky.

Dílo:

O boji duchovním – traktát

Postila – kázání, kritika církve

Sieť viery pravé – hříšní vs. spravedliví

O trojím lidu – kritika dělení společnosti

Z učení Petra Chelčického povstala po roce 1467 Jednota bratrská – později se ale chtěli více vzdělávat, začali zakládat vlastní školy

Václav Šašek z Bířkova

O cestě Jiřího Lva z Rožmitálu – cestopis

Jan ze Žatce

Oráč z Čech – o pomíjivosti lidského života