Písemnictví starověku

Nejrozsáhlejším literárním obdobím z hlediska časového je asi právě starověké písemnictví. V období mezi lety 3500 před n.l. a 500 n.l. tu vznikly nejstarší památky světové literatury.

Jejich existence byla často odhalena až po dlouhých staletích a jejich obsah musel být nejprve rozluštěn – např. Gilgamešův epos. Bylo to zejména proto, že literárních děl z tohoto období se dochovalo jen málo, navíc v jazycích a písmu, které je tomu našemu na hony vzdálené.

—Časová osa—

První památky jsou datovány do roku 3500 př.n.l. do území Mezopotámie – tj. území současných států Turecko, Sýrie a Írán. Tato říše se rozkládala podél řek Eufratu a Tigridu – z toho i název, který znamená „mezi dvěma řekami“ nebo „meziříčí“. Tato říše se pak rozdělovala na Asýrii, Babylonii, Akad a Sumer – odtud pak odvozujeme názvy období (sumerské, akadské apod.).

Další civilizace, ze kterých máme dochované literární památky se pak soustředily opět podél úrodných řek – např. Nilu – Egypt, dále Indie (Indus a Ganga) a Čína (Jang-c´ťiang a Chuang-che). Velkou část starověkých památek představuje literatura starověkého Řecka a Říma (pobřeží Středozemního moře).

—Mapa—

Starověk můžeme dělit na dvě etapy:

Alexandr Veliký Makedonský
Alexandr Veliký Makedonský (Zdroj Wikipedia)

1. Období staroorientálních říší

Od vzniku sumerských států (3500 př.n.l) po výboje Alexandra Velikého Makedonského (cca 2. polovina 4. století př.n.l)

2. Antická kultura

  • Řecká – od 8. stol. př.n.l po 4. stol. př.n.l.
  • Římská – cca do roku 476 n.l. (rozpad Západořímské říše = konec antiky)

Starověká kultura byla nejvíce ovlivněna náboženstvím (víra ve více bohů, vládce mohl mít status boha či poloboha) a státním zřízením (městské státy, otrokářské despocie, Řím – republika atd.).

První texty jsou proto zejména náboženské nebo administrativní záznamy, teprve poté se začíná objevovat umělecká literatura – zejména eposy nebo hymny. Ústně se šíří lidová slovesnost (folklór) – zpěv, obřadní zaříkadla, pranostiky a další.

Vliv na rozšíření literatury má vznik písma:

  • Základem jsou piktogramy nebo ideogramy = obrázkové písmo.
  • Z něho se vyvíjí klínové písmo – zapisuje se rákosovým rydlem do hliněných tabulek (vznik cca 4000 př.n.l. v Sumeru – Mezopotámii).
  • Hieroglyfy se tesají do kamene – používalo se v Egyptě.
  • Papyrové svitky – objevují se od počátku 3. tisíciletí v Egyptě.

Abecední hláskové písmo – rozšířilo se ve 13.-14. stol. př.n.l. z Fénicie do celého Středozemí (Řecko, Řím) – tady vzniká řecká alfabeta a latinka.

ORIENTÁLNÍ LITERATURA

Literatura Mezopotámie

Na území mezi řekami Eufrat a Tigris vznikl Epos o Gilgamešovi a Chammurapiho zákoník.

Není divu, že právě v Mezopotámii vznikly první literární památky. Tehdejší kultura byla poměrně vyspělá – tehdejší lidé uměli všechny základní matematické výpočty – sčítání, odčítání, dělení a násobení, ale také znali výpočty plochy a objemu. Vyspělá byla i místní architektura – stavěly se tu paláce, chrámy, ale také věže (zikkuraty – např. Babylonská věž) a opevnění.

Epos – rozsáhlá dějová veršovaná skladba opěvující hrdinské skutky nebo významné události.

Zde hrdinský epos – popisuje hrdinské skutky jeho protagonistů.

Epos o Gilgamešovi

Jedná se o hrdinský epos (popisuje hrdinské skutky jeho protagonistů). Epos o Gilgamešovi má dvě části – první, ve které despotický vládce Gilgameš nechává vystavět hradby kolem města Uruku. Jeho poddaní jsou nuceni k těžké práci. Proto volají o pomoc bohy. Ti sešlou na zemi Enkidua – polodivokého bojovníka, který má Gilgameše zabít. To se ale nestane – Gilgameš nechá Enkidua žít a stanou se nejlepšími přáteli. Spolu konají hrdinské skutky. Jejich společná cesta končí smrtí Enkidua, kterého proklela bohyně Ištar.  Smrt přítele vede Gilgameše k tomu, aby hledal nesmrtelnost.

Ve druhé části eposu se Gilgameš snaží hledat tajemství nesmrtelnosti. Časem přichází na to, že nesmrtelnost mohou člověku zajistit jen velké skutky – v jeho případě vystavění hradeb kolem města Uruk, kam se vládce Gilgameš navrací.

Tabulka s částí eposu o Gilgamešovi (Zdroj Wikipedia)

Epos o Gilgamešovi byl objeven archeology v polovině 19. století – nejprve bylo objeveno několik hliněných tabulek, později další a další. Rozluštění klínového písma, kterým je epos napsán, se datuje do začátku 20. století. U jeho rozluštění byl tým vědců – mezi nimi i český vědec Bedřich Hrozný.

Epos má mnoho verzí a různých překladů, protože není dochován celý. Epos má navíc dvě části – jednu – z období sumerského a druhou z období akkadského.

Jednu z tabulek z akkadského období můžeme považovat za velice důležitou – obsahuje totiž příběh o potopě světa. Tato část je dokonalým předobrazem toho, co známe ze Starého zákona z Bible. Proto se objevení této části Eposu stalo doslova světovou senzací.

 

Mrkni na video.

 

Chammurapiho zákoník – kodex krále Chammurapiho (babylonský zákoník)

1686 př.n.l. – jeho autorem je šestý král starobabylonské říše Chammurapi, který nechal zákony vytesat do skály klínovým písmem. Chammurapiho zákoník je tak jednou z nejstarších právních památek na světě.

Indická starověká literatura

Vyspělá kultura se formovala v Indii v povodí řek Indus a Ganga. Obyvatelé Indie stavěli patrové domy, budovali města podle předem připravených plánů – a to včetně kanalizace a studní. Indie vždy byla zemí více náboženství – zejména hinduismu, buddhismu, džinismu a brahmanismu. Na počest bohů pak byly budovány chrámy – známý je mj. komplex skalních/jeskynních chrámů v Adžantě.

  • Náboženská literatura, naučná literatura a bajky, básně a divadelní hry byly psány sanskrtem nebo védským jazykem.
  • V náboženství se objevuje myšlenka, že vše, co v životě vykonáte, se vám v následujícím životě vrátí. Člověk se rodí a umírá a znovu rodí – tj. reinkarnace. Vysvobodit z koloběhu života a smrti se člověk může dosažením věčné blaženosti – nirvány.
  • Knihy vědění se jmenují Rgvéd (védy) – dělí se na brahmány (o smyslu oběti a obřadů) a upanišady (úvahy o životě a různá poučení).
  • Rozsáhlý epos o bojích mezi dvěma pokrevně spřízněnými rody, který obsahuje i další filozofické texty, zákony, výklady o morálce apod. se jmenuje Mahábharáta. Obsahuje přes 200 tisíc veršů.
  • Další epos, tentokrát hrdinský, líčí příběh prince Rámy a jeho manželky, kterou unese král démonů. Dílo se jmenuje podle prince Rámájana.
  • Bajky a pohádky najdete v knize Pančatantra.
  • Asi nejznámější knihou z tohoto období, která je rozšířená a čte se se stejnou oblibou dodnes, je Kámasútra – kniha doporučení pro milostný život.

Literatura staré Číny

Mnoho vynálezů, které ovliňovaly dlouhá léta běh světa (papír, střelný prach, porcelán), pochází z Číny. Civilizace staré Číny se nejvíce rozvíjela kolem řek Jang-c´ťiang a Chuang-che. Nejrozšířenějšími filozofickými směry byly taoismus, který dává důraz na přirozený řád věcí a konfucianismus, který naopak zdůrazňuje potřebu řádu, pozitivní postoj a rozum.

  • Úvahy filozofa Konfucia najdete v souboru textů Hovory (tj. dialogy Konfucia – přepsal jiný autor).
  • Knize písní můžeme nalézt písně a texty určené pro svatby, rituály, ale i milostné básně.
  • Základním spisem taoismu je Tao-te-ťing – většinu tvoří filozofické úvahy. Kniha je datována různě – mezi 6.-5. stol.př.n.l. nebo i později. Autorem je pravděpodobně filozof Lao-c´.
  • Z básníků, jejichž spisy se zachovali, stojí za zapamatování Tu-Fu (volnomyšlenkář, milovník života a vína) a Li-Po (filozofické a politicky orientované básně se společenským přesahem).

Perská literatura

Nejznámějším autorem Persie (dnešního Íránu) je filozof Zarathuštra (Zarathustra) – pravděpodobný autor Avesty. Ta obsahuje různé náboženské a rituální básně a písně, mýty a právní texty. Základním principem, na kterém podle Zarathuštry funguje svět, je dobro a zlo a jejich věčný boj. Člověk by pak měl žít pro vítězství dobra. Zarathuštrovy spisy jsou datovány do 7. stol.př.n.l.

Poslechni si skladbu (kterou rozhodně budeš znát) Jak pravil Zarathuštra

Syropalestinská literatura

Na dnešním území Sýrie, Palestiny, Izraele a Jordánska se rozkládalo území zvané Syropalestina. Od poloviny 2. tisíciletí př.n.l. se tu zformovala tři velká náboženství – židovství (judaismus), křesťanství a islám. Všechna tato náboženství měla jedno společné – měla pouze jednoho jediného boha – byla tedy monoteistická (na rozdíl od ostatních náboženství té doby, kde lidé uctívali vícero bohů – tj. náboženství polyteistická).

Papež František u Zdi nářků (Zdroj Wikipedia)

Vzhledem k tomu, že zde vznikalo mnoho textů, rozvinulo se tu postupně několik druhů písma – toto písmo bylo fonetické – každé písmeno znamenalo jednu hlásku.

Fénická abeceda se stala předchůdcem řecké abecedy, která se pak dále do formovala směrem do Evropy. Aramejská abeceda dala vzniknout arabskému a postupně i hebrejskému písmu (píše se zprava doleva).

Od 13. stol.př.n.l. se začaly na území Palestiny usazovat kmeny Izraelitů, z nichž vznikl stát Izrael, později rozdělený na Judsko a Izrael.

Zde vládli králové Saul, Šalamoun a David. Tyto říše byly zničeny Asyřany a s nimi také jeruzalémský chrám a archív. Do zajetí byla odvlečena část obyvatelstva. Zpět se vrátila jen část – z kmene Judů – tj. židovský národ. Území bylo postupně ovládnuto ještě Řeky a Římany. Kolem roku 70 př.n.l. se židé pokusili o povstání, ale neúspěšně a byli vyhnáni z Palestiny. Jeruzalém byl srovnán se zemí i s chrámem, ze kterého zbyla jen Zeď nářků.

Bible

Nejvýznamnější památkou syropalestinské literatury je Bible. Dělí se na Starý zákon a Nový zákon.

Starý zákon

Starý zákon (psaný hebrejsky a aramejsky) – Tóru neboli Pentateuch (Pět knih Mojžíšových: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium), Knihy prorocké, Knihy soudců, Knihy Samuelovy atd., dále Spisy – Žalmy, Jób, Přísloví, Pět svitků (z nichž autorství Písně písní připisujeme králi Šalamounovi).

Tóra – základní kniha židovství (též zvaná Zákon)

Pět knih Mojžíšových:

  • Genesis – Stvoření – stvoření světa, Adam a Eva, Kain a Ábel, potopa světa (viz také Gilgamešův epos), stavba babylonské věže, praotec Abrahám
  • Exodus – Odchod z Egypta – příběh Mojžíše, Desatero přikázání,
  • Leviticus – kniha určená kněžím
  • Numeri – obsahuje výčty lidí, vojáků, darů atd.
  • Deuteronomium – zákazy a příkazy, bohoslužby, zákony

Nový zákon

Je psaný řecky – hlavní postavou je Ježíš Kristus.

Obsahuje i čtyři evangelia a další texty:

  • Matoušovo
  • Markovo
  • Lukášovo
  • Janovo
  • Skutky apoštolů, Epištoly (výklad učení Ježíše Krista)
  • Apokalypsu (vize konce světa)

Bible vznikala od 1. tisíciletí př.n.l. (Starý zákon) až po 2. stol.př.n.l. (Nový zákon). Texty Bible byly postupně upravovány, měnilo se jejich pořadí, autorů je mnoho. Přesto je stěžejním dílem, jehož význam se nedá srovnat s žádnou jinou knihou.

Současné křesťanství vychází z Bible jako celku, židovství vychází ze Starého zákona, ale Nový zákon neuznává – Ježíš podle Židů není pravým spasitelem, proto na svého spasitele – mesiáše stále čekají.

Talmud

Další zásadní kniha judaismu (židovství) – byl psán židovskými učenci a rabíny. Obsahuje náboženská pravidla a poučení o tom, jak správně žít.

Podívej se na animovaný film Stvoření světa
Mrkni na muzikál Jesus Christ Super Star, Máří Magdaléna, Princ Egypstký nebo Umučení Krista

Egyptské literární památky

Ve stejné době jako v Mezopotámii se začíná rozvíjet i literatura egyptská. Zde se píše pomocí obrázkového písma na papyrové svitky. Písmo, které se používá v Egyptě, vychází ze zjednodušených obrázků – hieroglyfů. Toto písmo bylo rozluštěno v první polovině 19. století.

Kniha mrtvých
Kniha mrtvých

Spousta literárních památek pocházejících z Egypta bylo nalezeno v pyramidách, hrobkách a chrámových komplexech, zejména v Údolí králů. Hrobky a pyramidy byly zdobeny množstvím nápisů, textů, rituálních písní i magických formulí. Některé z textů měly funkci symbolickou, náboženskou, ale mohly také sloužit jako texty naučné.

Rady zemřelému obsahuje Kniha mrtvých. Poučení a rady je mají chránit před soudem egyptských bohů.

Vlastní životopis Sinuhetův

Jde o autobiografickou povídkou, jejíž hlavním hrdinou je úředník Sinuhet, který se náhodou dozví o chystané vraždě krále. Protože se obává o svůj život, uprchne z Egypta, dostane se do Asie, stane se služebníkem beduínského náčelníka a postupně se sám stane náčelníkem. Po vítězství nad nepřítelem se stane hrdinou, zatouží ale po vlasti. Napíše tedy dopis následníkovi dřívějšího faraona a ten ho přijme znovu ke dvoru.

Přečti si: Egypťan Sinuhet (aut.: Mika Waltari na motivy životopisu)

Chvalozpěv faraona Amenothepa IV. oslavující boha slunce se jmenuje Achnatonův hymnus na Slunce. Je psán ve verších.

ANTICKÁ LITERATURA (literatura starého Řecka a Říma)

Antická kultura se začala rozvíjet na pobřeží Středozemního moře – na území současného Řecka, Itálie, ale i severu Afriky (Alexandrie v Egyptě). Centry vzdělanosti byly Athény, Milétos, Řím, Pergamon a zmíněná Alexandrie (ad Alexandrijská knihovna – vyhořela v roce 48 př.n.l.). Antická kultura je odvozena od víry v množství bohů, kteří podle mýtů sídlili na hoře Olympu. Tyto mýty převzala od Řecka římská společnost (olympské bohy pojmenovala: Zeus – v Římě Jupiter, Pallas Athéna – v Římě Minerva apod.) a antická – řecká kultura se tak rozšířila dál do Evropy.

Dělí se na čtyři období:

  • Archaické (8.-6. stol. př.n.l.) – Homér (Ilias, Odyssea), Sapfó (Písně z Lesbu), Anakreon, Ezop
  • Klasické (5.-4. stol. př.n.l.) – antické drama (Aischylos, Sofoklés, Euripidés, Aristofanés); dějepisectví (Herodotos, Thukidides), řečnictví (Demosthenes), filozofie (Platon, Aristoteles)
  • Helénistické (4.-1. stol. př.n.l.) – nová komedie (Menandros), idyly (Menandros), filozofie (Epikuros, Zenon z Kitia)
  • Římské období (30 př.n.l. – 529 n.l.) – období trvá do uzavření řeckých filozofických škol v Byzanci

Řecká kultura

Vyvíjela se kolem chrámů, které byly zasvěceny řeckým bohům. Řekové ale také stavěli divadla (amfiteátry), knihovny, stadiony pro sportovní hry, lázně a další stavby. Součástí kultury bylo také umění – sochařství, malířství se soustředilo na člověka, tělo v jeho ideálních proporcích, výjevy z mýtů (bohové, bájná zvířata), ale také z denního života. Antická kultura se stala inspirací mnoha umělcům – především v období renesance a klasicismu.

Řekové se věnovali i matematice, lékařství, filozofii a geometrii. Od roku 776 př.n.l. se pravidelně konaly také velké sportovní hry – Olympijské hry.

Archaické období

Na území Řecka vznikají městské státy spravované občany, vznikají i řecké kolonie (velká řecká kolonizace). Díky tomu se řecká kultura rozvíjí velmi rychle.

Epické skladby – především eposy – přednášejí pěvci a přednašeči. Např. Homérovy hrdinské eposy Ilias – z trojské války, hlavní hrdinou je Achilles (odtud Achillova pata) a Odyssea – dobrodružství krále Odyssea po skončení trojské války – bloudění a hledání domova. Eposy vycházejí z událostí trojské války, ale do děje zasahují bohové.

Lyrická poezie (od slova lyra – hudební nástroj, jímž byla provázena) byla dříve zpívaná a provázená tancem.

Milostná poezie básnířky Sapfó – Písně z Lesbu (odtud slovo lesba) vznikla na ostrově Lesbos, kde Sapfó založila školu pro dívky. V básních oslavovala bohyni lásky Afroditu.

Anakreón skládal básně na oslavu boha vína Dionýsa (ženy, víno, zpěv).

Sborová lyrika – přednášel ji sbor (mužský, ženský, dětský)

Bajky o zvířatech s poučením psal zřejmě otrok Ezop – Ezopovy bajky.

Klasické období

Ovlivněno vzestupem kultury, ale i četnými válkami (např. peloponéská válka=Sparta vs. Athény, Athény byly poraženy a tím začala řecká kultura upadat). V roce 338 př.n.l. se Řecko dostalo pod nadvládu Makedonie vedené Alexandrem Velikým Makedonským, který obsadil Egypt a porazil Persii.

Vznik dramatu – divadelní hry. Původně měly náboženský ráz, později se staly součástí oslav a běžného života.

K oslavě boha Dionýsa vznikaly tzv. dithyramby, které přednášel sbor pěvců v kozlích kůžích. Oslavy doprovázely lidské nebo zvířecí oběti a divoké hýření. Následovnicemi Dionýsa byly divoké opilé ženy – bakchantky (odtud slovo bakchanálie – divoké oslavy s vínem a neřestmi).

K uvádění her vznikala divadla – obvykle na úpatí svahů – dolní část = jeviště, svah = prostor pro diváky – hlediště. Divadla měla kruhový nebo půlkruhový půdorys kvůli akustice.

Nejprve drama převáděl sbor, později jeden herec, který vedl se sborem dialog.

Drama se dělí na tragédie (vážné hry, ve kterých se hlavní postava dostane do konfliktu s bohy, vlastními touhami, zlem) a komedie (veselé hry).

Aischylos – zavedl divadlo se scénou, kostýmy a efekty (létající stroje). Vznikl pojem Deus ex machina – boží zásah, zásah shůry. Rozčlenil tragédii na tři části: vinu, trest a smír.

Oresteia – tragická trilogie o prokletí Tantalova rodu, který je stíhán pohromami a neustále se tu řetězí křivda, msta, trest.
Další díla: Peršané, Prosebnice, Sedm proti Thébám, Upoutaný Prométheus

Sofoklés – kněz, vojenský stratég a dramatik, velký athénský patriot. Autor cca 120 tragédií, z nichž se dochovalo jen sedm. Z nich nejznámější jsou Antigona, Král Oidipus (ad Sigmund Freud – oidipovský komplex) a Élektra. Sofoklés zavedl na scéně třetího herce a omezil funkci sboru. Ve svých textech používal spoustu novátorských prvků – omezil zásah bohů do děje, soustředil pozornost na konflikt hlavní postavy s okolím, upozorňoval na to, že člověk často chybuje z nedostatku rozumu nebo z nevědomosti. Na rozdíl od předchozích autorů zbořil mýtus dědičné viny – postava je zodpovědná sama za sebe a své jednání. Pokud překoná nepříjemné situace, stává se lepším člověkem. Sofoklés se zaměřuje více než jiní autoři jeho doby na zajímavé ženské hrdinky. Dřívější zvyklost psát v trilogiích porušuje, děj zhušťuje do kratších celků a buduje napětí. Jeho jazyk je svižnější a přirozenější. Mýtus se stává jen kulisou pro děj, který se děje hlavnímu hrdinovi.

Euripidés – dramatik, básník a filozof s komplikovaným životním osudem. Napsal kolem stovky tragédií – Médeia, Ifigenie v Tauridě, Élektra, Trójanky, Bakchantky a další. Často jsou ústřední postavou ženy – a to i přesto, že Euripidés neměl na ženy štěstí a choval k nim odpor. Jeho Médeia je zajímavá právě tím, že byla jednou z prvních literárních postav, která se pomstí muži za zradu a jedná za sebe.

Aristofanés – autor mnoha her, zejména komedií, účastník veřejného života, literární karikaturista a satirik, který často zesměšňuje skutečné politiky a veřejné osoby. Jeho dílo inspirovalo i Pabla Picassa nebo Goetheho. Nejznámějšími komediemi je Lysistrata (o tom, jak ženy donutí muže pomocí sexuální stávky, aby ukončili válku), Žáby nebo Ženský sněm – karikatura Platónova ideálního státu.

Úsloví „nosit sovy do Athén“ je z Aristofanova pera.

Dějepisci Hérodotos (dle Cicera „otec dějepisu“) a Thúkydidés popsali dějiny válek.

Hérodotos hodně cestoval a bádal, podkladem pro historii mu byla geografie. Na základě svých poznatků napsal devět knih pod názvem Dějiny a vytvořil v tehdejší době nejúplnější popis světa.

Thúkididés je považován za prvního pragmaticky smýšlejícího autora. V svých pracích vycházel i z archeologických nálezů, odmítá zásahy bohů. Jediné známé dílo jsou Dějiny peloponéské války.

Výpady proti Filipovi Makedonskému proslul řečník Démosthenés – odtud slovo filipika (útočná kritická řeč).

Řecký filozof Platón založil athénskou Akademii, která se stala vzorem pro další evropské školy a univerzity. Sám se věnoval filozofii, matematice a výuce. V jeho dílech obvykle vystupuje hlavní postava, jíž naslouchá sbor mlčících. Díla jsou psána v dialozích. Hlavní postavou jeho děl bývá skoro vždy Sokrates. O vztahu Sokrata a Platóna bylo mnoho napsáno, o Sokratovi mluví např. i Aristofanes.
Nejznámější díla Platóna jsou Listy (sedm listů), Sympozion, Obrana Sokratova, Ústava.
Za důležitá témata považuje Platón ctnost, spravedlnost, poznání a dobro.

Období helénistické

Helénistická kultura vznikla splynutím kultury řecké a orientální po smrti Alexandra Makedonského. Centry vzdělání byly Pergamon (Malá Asie), Antiochie (Sýrie) a Alexandrie (Egypt). Vznikla alexandrijská knihovna, Římané ovládli Egypt, ale kultura a politika se přenesla i sem.

Menandros – představitel „nové komedie“ – oprostil komedii od politických a mystických témat a začal se věnovat soukromému životu postav. Napsal komedie Dědek (někdy známo jako Škarohlíd) a Čí je to dítě? (také známo jako Smírčí soud).

Theokritos – zakladatel bukolické – pastýřské básně– zobrazovala idylický život na vesnice nebo v přírodě. Jeho dílo se jmenuje Idyly.

Přečti si: Staré řecké báje a pověsti (E. Petiška)
Koukni se na filmy: Trója, Souboj Titánů

Římské období

(30 př.n.l. – 529 n.l.) – období trvá do uzavření řeckých filozofických škol v Byzanci

Římská literatura

Období archaické – 3.-1. stol. př.n.l.

Období klasické (zlatý věk římské literatury) – 1. stol. př.n.l. – počátek n.l.

Období postklasické (stříbrný věk římské literatury) – 1.-6. stol. př.n.l.

Na vznik římské kultury měla vliv kultura řecká a etruská. Centrem politického a společenského dění bylo fórum – náměstí obklopené veřejnými a náboženskými stavbami a sochami (Forum Romanum – Řím). Římané stavěli mnoho domů, divadel (Koloseum), lázně, vily, ale i funkční stavby – silnice, akvadukty, kanalizaci… Architektura a sochařství byly inspirovány starým Řeckem. Malířství také – dochovaly se např. fresky nebo mozaiky. Řecká literatura byla překládána do latiny. Odtud se literatura dostávala dál do Evropy.

Do roku 753 př.n.l. byl Řím královstvím, poté se stal republikou (res publica – věc veřejná). Řím pak vedl výbojné války a získával území i otroky. Po smrti Ceasara byl Řím vyhlášen císařstvím.

Období archaické

Plutarchos – v díle Souběžné životopisy srovnává Řeky a Římany.

Livius Andronicus – zakladatel římské literatury, autor první římské hry, přeložil Homérovu Odysseu do latiny.

Titus Maccius Plautus – inspiroval se novou řeckou komedií, přidal lidové prvky a rodinné historky a intriky. Zesměšňuje špatné lidské vlastnosti, používá záměnu osob a hovorový jazyk. Stal se inspirací pro Moliéra – např. jeho Komedie o hrnci se stala předlohou pro Molierova Lakomce. Další hry: Chlubný voják, Amfitrión, Lišák Pseudolus.

Koukni se na některé zpracování Lakomce ve filmu nebo v divadle

Období klasické

Vrcholí krize republiky, vzpoury otroků (Spartakovo povstání), vypukly občanské války, z nichž povstal vítěz – Gaius Julius Caesar, jehož syn nahradil republiku císařstvím.

Část klasického období se může označovat jako období Ciceronovo – do roku 30 př.n.l. před ovládnutím Egypta Římem). Druhá část tohoto období se může označovat jako období zlaté (od roku 30 př.n.l. po smrt císaře Octaviana Augusta v roce 14 n.l.)

Marcus Tullius Cicero byl řečník, který vedl filipiky proti odpůrcům republiky, spis Řečník, jehož je pravděpodobně autorem, popisuje teorii řečnictví.

Gaius Valerius Catullus – autor lyrických veršů dívce Lesbii („Nenávidím a miluji…“)

Gaius Julius Caesar – státník, vojevůdce, autor dějepisného spisu Zápisky o válce galské.

Publius Vergilius Maro – autor idyly Zpěvy pastýřské, Zpěvů rolnických, eposu Aeneis – inspirován homérským eposem

Publius Ovidius Naso – největší římský básník, autor milostné poezie – Lásky, Listy heroin, Umění milovat (rady pro milostný život); Proměny (Metamorfózy) – báje propojené motivem proměny člověka v nesmrtelnou bytost, rostlinu, zvíře atd.
Část života prožil ve vyhnanství v současném Rumunsku (Konstanza), kde napsal elegické básně pod názvem Žalozpěvy, ve kterých si stýská po Římu a nad uplynulým životem.

Quintus Horatius Flaccus – autor satir a ód (oslavných básní).

Koukni se na film Spartacus
Než půjdeš na rande, přečti si Umění milovat

Období postklasické

Velký rozmach říše za vlády císaře Traiana, kdy říše měla velké provincie (Dácii, Britannii, další v Malé Asii, Sýrii a Palestině). Potom občanské války, epidemie moru a nájezdy barbarů způsobily rozdělení na část východo a západořímskou.
V tomto období podléhala tvorba cenzuře, pálily se knihy, někteří spisovatelé byli popraveni. Nástup císaře Nerona a despotická vláda. Vychovatelem Nerona byl filozof a spisovatel Seneca.

Lucius Annaeus Seneca – stoický filozof, úředník, senátor za vlády císaře Caliguly, přinucen k sebevraždě po obvinění ze spiknutí. Jeho dílo: O duševním klidu, O laskavosti, satira Přeměna božského Claudia na tykev; Trójanky, Faidra, Šílící Herkules. Je často citován, protože byl schopen krátce a stručně vyjádřit složité myšlenky.

Publius Cornellius Tacitus – ve svém díle popsal dějiny císařství i psychologii některých jedinců; Letopisy, Dějiny, Germanium

Gaius Petronius Arbiter – (arbiter elegantiae – rozhodčí ve věcech vkusu), autor satirického románu Satyricon, který popisuje zhýralou římskou společnost

Epigramy – satirické skladby, původně krátké nápisy na náhrobcích, dnes krátká skladba s ostrou pointů (viz K.H.Borovský, J. Kollár, S. Machar)

Období úpadku

Římská společnost upadá, literatura je potlačena a nahrazuje ji latinsky psaná středověká křesťanská literatura (cca 470 n.l.).

Koukni se na film Kleopatra nebo Caligula

Autor/ka: Bc. Ilona Mach
Pošli tento příspěvek svému blízkému