Lehký × lechký

V tomto případě se musíme blíže podívat na některé zákonitosti z oblasti zvukové stránky jazyka. Při rozhodování o správném pravopise nás zde může mást výslovnost slova.

Správná výslovnost zmíněného přídavného jména je [lechký] se zřetelným „ch“ v základu slova. Dochází zde totiž k jevu, kterému se říká spodoba (neboli asimilace) znělosti. Tento jev nastává v případě, že se ve slově potkají dvě souhlásky s odlišnou znělostí, tj. jedna je znělá a druhá je neznělá. To se stalo i u našeho přídavného jména, protože v psané podobě slova vedle sebe stojí souhláska „h“ (která je znělá) a souhláska „k“ (která je neznělá). Při spodobě (asimilaci) znělosti se první hláska v pořadí přizpůsobí té druhé (v našem případě se „h“ přizpůsobí svou znělostí „k“ a stane se z něj též hláska neznělá). A neznělým protějškem k „h“ je právě hláska „ch“, kterou slyšíme ve slově při správné výslovnosti. Toto je ale záležitost zvuková, kterou je nutné oddělit od pravopisu slova.

Jednoduchou pomůckou pro rozlišení správného pravopisu je jmenování slov příbuzných či jiných podob slova, např. lehoučký. V tomto tvaru jasně slyšíme „h“, které zde není ovlivněno žádnou výslovnostní změnou. Napsat můžeme tedy pouze variantu lehký s „h“. To samé platí pro další slova příbuzná, např. lehčí, nejlehčí, lehko, lehce, lehkost apod.

Příklady:

Začít běhat není lehké, ale rozhodně to stojí za to.
Myslím, že není lehčího předmětu, než je český jazyk.

Stáhněte si mobilní aplikaci a procvičujte ještě rychleji.

Stáhnout
×
Pošli tento příspěvek svému blízkému