Literární test – Česká literatura 19. století

1. V úryvku z básně Křest sv. Vladimíra kritizuje její autor Karel Havlíček Borovský:

Všechno jest na světě marné, i království boží – Všechno hyne a pomine jako špatné zboží. Jenom cařic, samovláda a takové sloty Potrvají věčně věkův jak juchtové boty.

2. Autorem textu (ukázka níže) je:

Mého to koně krok. - K městu jsem nocí jel; a přišel k pahorku, na němž byl tichý stán dávno již obdržel přestrašný lesů pán, poprvé Viléma bledou jsem lebku zřel.

3. Eliška Krásnohorská a Svatopluk Čech byli představiteli:

4. Jaký postup volí Josef Kajetán Tyl ve hře Strakonický dudák aneb Hody divých žen pro rozlišení pohádkových postav od postav z reálného světa?

Vocilka: Proč ti dva tak nabírali? (lekne se) Tfuj! Že by je vystrašila šibenice?
To snad – a podívejme, tady leží Švandovy dudy! Vederemo! Pšenka
pokvete! (uchopí měch, rozhlédne se) Vocilko, teď práskni do bot!
Divotvorné dudy jsou tvoje! (odbíhá)
(Najednou slyšíme zpěv lesních panen! Jeviště se rozzáří jasným světlem.
Popraviště mizí a uprostřed se vztyčí panovnice lesní říše. Kolem ní pak
lesní panny a Rosava.)
Lesana: Zajisté si šťastná, Rosavo,
vždyť láska zvítězila nad zlem!
Zbavuji tě tvého utrpení,
ať tvé bytí není více peklem! (Gesto. Z Rosavy padá oděv divé ženy.)
Rosava: Děti!
Švanda + Dorotka: Maminko! (Na jeviště postupně přichází všichni aktéři.)
Kalafuna: (nabízí saxofon) Švando! Zahraj!

5. Výminkáři Karla Václava Raise odpovídají literárnímu směru:

U Tynysů v chalupě je výminkářská světnička veliká jako kurník; je v tmavém přístavku za síní, zrovna proti chlebové peci a ohniště, blízko komína. Klenba i stěny předsíňky jsou plny sazí, proto je tu ještě tmavěji. Jednodílné dveře do výminku mají petlici s provázkem a zvenčí jsou obšity plátnem, pod něž bylo nacpáno cucků, aby se ani krapet zimy do světničky nedostalo. Hned vedle těchto dveří jsou vodorovné dveře do sklepa; nejednou se stalo, že někdo vyšed z výminku do temna a nevida otevřených dveří sklepních, sletěl po vlhkých ublácených schodech na zdusanou půdu a šeredně se pošramotil.

6. V úryvku z Ohlasu písní českých najdeme rytmické stopy:

To zlaté slunéčko, za mrakem se skrylo, jak by ho za týden na nebi nebylo. Kam kouknu, tam se mi tma sype do očí; ach, kdy to slunéčko z pod mraku vyskočí!

7. V básni Matka sedmibolestná ze sbírky Zpěvy páteční Jan Neruda využívá k zobrazení utrpení národa:

Na naší Kalvarii, v charém kříže stínu, Hle matka Vlast – syn Národ v jejím klínu.

8. Důraz na subjektivitu individua, vzpoura proti společnosti, časté kontrasty a rozpor snu a reality jsou prvky typické pro literární směr:

9. Postavy v povídce Boženy Němcové Karla hovoří:

„To já Ti nemohu povědít, nežádej toho ode mne, selka, vždyť mne znáš.“
„Toť je proti pánubohu, k čemu je děvče, než haby se vdalo?“ mrzela se Milotová.
„Jestli se Karla vdá nebo nevdá, pro tuto zůstane svět světem,“ odpověděla Markyta.
Selce to bylo přeci jen divné; pověděla to Milotovi a namluvila mu, aby promluvil s Petrem, co ten tomu říká, a jestli ho má přece Karla ráda nebo ne.
„No, Petře, pověz mi hupřímně, stojíš o Karlu?“ ptal se Milota syna druhý den ráno, když jeli na pole.
„I což je o tuto, já bych o ni stál, hale ona nestojí o mne!“ řekl Petr mrzutě.

10. Romanetem obohatil svoji tvorbu:

11. V dvojverší Josefa Václava Sládka je využit rým:

Kdys v v noci, v širém moři, jak měsíc se v něm lesk já zřel dvě tmavé oči a slyšel tichý stesk.

12. Podtitulem knihy Babička Boženy Němcové je:

13. Text (v ukázce níže) Karla Havlíčka Borovského je:

Pro českou aristokracii jest novella s celou svou patrnou tendencí psána, uvádí nás hned s počátku do salonu a pohybuje se nejvíce mezi šlechtou. Aby však na šlechtu mohla působit, musela by býti napsána s větším znáním jejího života a způsobů; tak u př. nepojmenuje žádná vzdělaná dáma, v jejíž salonu (dle I. ) i učení i umělci přístup mají, své hosti v jejich přítomnosti „nižším lidem\" (I. ), netrpělo by se, aby zpěvák (třeba pařížský) směl nazvat aristokratku kamarádsky moje milostivá (I. ), nebudou vésti šlechticové v saloně před společnosti hrubé řeči, jaké neslýcháme leda na poštách atd., co všechno ani citovati nebudeme. Pomocí několika, nepotřebně (vyjma jediný pád I. kde se tím chladnost k Miladě projevuje) do české řeči vpletených francouzských fráz, mezi nimiž jsou ještě také dva omyly proti duchu francouzské konversace, není vytknut charakter aristokratů a nemůžeme je i s tím vlaským prohazováním Petráčkovým jinak nazvati leč koketováním, ačkoli jsou i na to tuze obyčejné.

14. Idea o sjednocení všech slovanských národů je označována jako:

15. Opakování stejných slov na začátku strof nebo veršů je označováno jako:

Darmo, řeko, tvoje lkání, darmo tmavou nocí zní...