Žluva × žlůva

Pravopisně správně je pouze podoba krátká, tedy žluva. Žluté tělo, černá křídla, exotický vzhled, to je žluva hajní. Nepřekvapí vás tedy, že pojmenování dostal tento pták podle žlutého zbarvení peří. Proto se dnes i říká žlutý jako žluva.

Jediným případem, kde se můžete setkat s nespisovnou, avšak správnou, variantou žlůva je známá písnička od Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra s názvem Sup a žlůva. Podle Českého etymologického slovníku je slovo žluva českého původu, praslovanský název pro žluvu byl *vьlga, z toho snad již v psl. přesmykem *gьlva, po palatalizaci *žьlva (zřejmě pod vlivem žlutý, které pak zůstalo pouze v češtině).

Slovník spisovného jazyka českého uvádí, že se může jednat o zpěvného žlutě a tmavě zbarveného ptáka (žluva hajní) nebo o hanlivé označení (zprav. o starší ženě) nehezké, nesympatické osoby; nadávka: „vy žluvo, vy maškaro“ (K. Čapek, Loupežník 1939, s. 33)

Podstatné jméno žluva je rodu ženského, skloňujeme jej podle vzoru žena.

Příklady:

Podle ročních období se žluvy živí různým podílem živočišné a rostlinné potravy.

U nás hnízdí jen jednou do roka a koncem srpna až začátkem září už žluvy odlétají.

Jako dítě jsem žluvy pozorovala, jak společně se špačky hodují v zahradě na moruších.

 

Sedla si stará žlůva
na vykotlanej dub,
začal její půvab
obdivovati sup.

(Jiří Suchý & Jiří Šlitr: Sup a žlůva)

Ejhle, žluva všecka zlatá,
živá flétna našich lesů,
slyšíte, volá: „Jaro nesu!“
Vítej!

(Adolf Heyduk, Ptačí motivy)

Autor/ka: Bc. Renáta Malá
HAVRÁNEK, Bohuslav, ed. a kol. Slovník spisovného jazyka českého. 2., nezměn. vyd. Praha: Academia, 1989. 8 sv., HEYDUK, Adolf. Ptačí motivy. V Praze: J. Otto, [1897]. 248 s. Spisy Adolfa Heyduka; 2., REJZEK, Jiří. Český etymologický slovník. 2., nezměn. vyd. Voznice: Leda, 2012. 752 s. ISBN 978-80-7335-296-7.

Přidejte komentář

Kliknutím na tlačítko PŘIDAT KOMENTÁŘ udělujete souhlas se
zpracováním osobních údajů .
Pošli tento příspěvek svému blízkému