Řečnická otázka v běžném hovoru

Jistě každý z vás někdy položil otázku, na kterou však nečekal, ba nechtěl vědět odpověď. Této formě otázky říkáme řečnická.

S řečnickou otázkou, někdy také nazývanou rétorická otázka, se setkáváme v běžném hovoru velice často. Poznáme ji podle toho, že má formu tázací věty (mají klasický tázací slovosled), tzn., že na jejím konci vždy uvidíte otazník, avšak z hlediska sémantiky jde o zvolání.

Na klasickou otázku je zpravidla slušné odpovědět, jinak je tomu u otázky řečnické, u té se odpověď nečeká ani nevyžaduje, řečník si totiž na tuto otázku odpoví sám. Adresát výpovědi se má poté zamyslet nad položenou otázkou.

Jak poznáme řečnickou otázku?

Řečnická otázka je tvrzení emocionálně zabarvené. Poznáme ji zejména podle intonace výpovědi, někdy je také spojena s ironií.

A proč vůbec řečnickou otázku používat? Jedním z důvodů je to, že slouží k manipulaci, vyvolání emocí a probuzení zvědavosti posluchačů. Poznat to můžeme třeba u reklam, kde lze registrovat určitou formu řečnické otázky, ta slouží k připoutání divákovi pozornosti.

Jelikož se na tuto formu otázky nečeká odpověď, nýbrž následná akce, musí se položit s určitou opatrností, například při řečnění by se neměli dělat dlouho pauzy, aby někdo v publiku nechtěl odpovědět.

Uvedeme pár příkladu, jak mohou řečnické otázky vypadat, avšak bez znalosti celého kontextu nemusí být zcela srozumitelné.

Příklady

Copak jsem ti to neříkala?
Může si člověk o Vánocích přát něco víc?
To má být vtip?
Jak dlouho ještě…?
Může být tento den ještě horší?
Kdo si myslíš, že jsi?

Autor/ka: Bc. Renáta Malá
Pošli tento příspěvek svému blízkému