Národní obrození v českých zemích – 1. fáze (obranná), 2. fáze (ofenzivní), 3. a 4. fáze

Národním obrozením označujeme období přibližně od 70. let 18. století do poloviny 19. století. Podstatou českého národního obrození byl národně osvobozenecký boj za český národ a zrovnoprávnění českého lidu, jazyka a kultury (oproti německy mluvícímu).

V tomto období je čeština jazykem chudších vrstev, vyšší a měšťanská společnost obvykle mluví německy a píše se latinsky nebo německy (čeština je považována za méněcennou, neschopnou vyjádřit složitější myšlenky nebo umělecký záměr).

Národní obrození se odehrává na území tehdejší Říše římské, jejíž součástí byly mj. Čechy a Morava, a které vládla habsburská dynastie (na českém trůně už od roku 1527): Marie Terezie (1740-1780) – která mj. prosadila povinnou školní docházku pro děti od 6 do 12 let, sídlo říše ale přestěhovala do Vídně.

Zásadní událostí bylo během těchto let také zrušení řádu jezuitů (1773). Zrušení řádu stvrdil papež na nátlak většiny evropských panovníků. I když řád byl v roce 1814 opět oficiálně obnoven, nikdy už neměl takovou moc jako dřív.

Marie Terezie
Marie Terezie

Následník trůnu – syn Marie Terezie Josef II. (1780-1790) – vydal Toleranční patent, kterým schválil rovnoprávnost náboženství (platilo to mimo katolického i pro luteránské, kalvínské, pravoslavné (řeckokatolické) a v roce 1781 zrušil nevolnictví, což byl největší pokrok, který umožnil rozvoj průmyslu, obchodu apod. Zároveň zrušil i mnoho klášterů a klášterních škol.

V roce 1789 vypukla Velká francouzská revoluce, která velice ovlivnila atmosféru v Evropě. Monarchie na celém území měly důvod se obávat nejen o svůj vliv, ale také o život (ve Francii r. 1793 poprava královské rodiny – Ludvíka XVI. a jeho manželky Marie Antoinetty; následovaly tzv. revoluční a poté napoleonské války).

Poprava Ludvíka XVI.
Poprava Ludvíka XVI.

Krátce po Josefu II. vládl Leopold II., bohužel, rok po korunovaci zemřel a na jeho místo nastoupil František I. (1792-1835), poslední císař Svaté říše římské. Jeho pravou rukou se časem stal kníže Metternich, což je důležité pro pozdější události – zejména tzv. Vídeňský kongres (18. září 1814 – 9. červen 1815), který upravil vztahy v Evropě prostřednictvím mezinárodních smluv. Kongres proběhl krátce po abdikaci Napoleona Bonaparta a skončil před jeho definitivní porážkou v bitvě u Waterloo.

Cílem kongresu bylo nastolení míru a obnovení takové Evropy, jaká byla před Velkou francouzskou revolucí (např. znovuposílení vlivu panovnických rodin, vojenská spolupráce v případě potřeby potlačení revoluce) – to se sice povedlo, ale pro mnoho zemí vč. Čech to znamenalo mnoho kroků zpět vč. porušování základních občanských práv, posílení vlivu církve, omezení podnikání, cenzuru atd. To vyvolalo velkou nevoli a vedlo k dalším událostem.

Po Františkovi I. nastoupil na trůn Ferdinand I. Dobrotivý (1835-1848), jehož úřad ale většinou zastupoval kancléř Metternich a státní rada. Rozdílné politické názory těchto dvou stran vedly k roztržkám a blokování zásadních rozhodnutí a vyvrcholily revolucí r. 1848. Proto byl Ferdinand I. nucen abdikovat a na trůn na dlouhou dobu usedl František Josef I.

Ten zavedl tzv. konstituční monarchii (forma vlády, při které se panovník řídí ústavou). Za jeho vlády se mluví také o Bachově neoabsolutismu – případně absolutismu. To byla forma vlády v letech 1851-59, jejíž pojmenování vychází ze jména rakouského ministra vnitra Bacha – mocného politika, který po revoluci 1848 zaváděl různá nepopulární opatření ve snaze upevnit vládu císaře.

Vláda Františka Josefa I. se vyznačuje konzervativním přístupem k vládě, ale zároveň příklonem k některým reformám jeho předchůdce Josefa II. – tzn. že byla např. zrušena některá opatření, která podporovala rozvoj průmyslu a obchodu, na druhé straně ale bylo zavedení tajné policie, silná cenzura a stíhání protirakouských autorů (viz Borovský).

Během vlády Františka Josefa I. byly přijaty dvě oktrojované ústavy a tzv. Silvestrovské patenty, jimiž byla např. zrušena robota (poddanství), potvrzena rovnost před zákonem a potvrzena některé lidská práva. Od 70. let 19. století František Josef I. změnil svůj styl vládnutí a stal se velmi oblíbeným státníkem. Provedl zásadní reformy volebního zákona, školství, a zasadil se o rozvoj vědy a umění. V Čechách byl ale někdy přesto posměšně nazýván „Starej Procházka“.

Zde bude časová osa

Osnova

Znaky národního obrození:

  • Snaha o národní a demokratické uvědomění Čechů
  • Formování českého národa rovnocenného německy mluvícímu
  • Snaha o vytvoření české literatury a organizace českého kulturního života
  • Myšlenka slovanské vzájemnosti – spolupráce s jižními Slovany (dnes země bývalé Jugoslávie), Slovenskem (součást Rakouska-Uherska), Ruskem a dalšími slovanskými státy.
  • Sbírání lidové slovesnosti (Jungmann, Erben, Němcová, Čelakovský a další)
  • Vznik lidového divadla – činoherní i loutkové
  • Vydávání české literatury – Kramerius (lidové zábavné čtení v češtině)
  • Působení pronárodně orientovaných venkovských učitelů a kněží
  • Obrozenecká jazykověda a historie – vědy zaměřené na posílení národního sebevědomí, utváření nového českého jazyka pomocí novotvarů
Krameriovy noviny
Krameriovy noviny

Rozdělení etap Národního obrození:

  • Obranná – 70. léta 18. – počátek 19. století

  • Dobrovský, Dobner, Pelcl, Thám, Puchmajer, Štěpánek, Šedivý, Hněvkovský, Kramerius
  • Divadlo se hraje v Divadle V kotcích, Nosticově (Stavovském) – česky jen mimořádně, v tzv. Boudě – dřevěné české divadlo (1786 – 1789)
  • Rozvíjí se jazykověda, historie, vznikají první české básnické skladby a divadelní hry
  • Ofenzivní – počátek 19. – konec 20. let 19. století

  • Jungmann, Šafařík, Palacký, Čelakovský, Kollár, Klicpera, Kopecký, Linda & Hanka
  • Vzniká česká umělecká literatura, ohlasová literatura čerpající ze slovanské mytologie, dále se rozvíjí jazykověda
  • Vyvrcholení obrozeneckých snah – konec 20. let 19. století – 1848

  • Tyl, Erben, Němcová, Sabina, Frič, Borovský, Mácha
  • V literatuře se začínají objevovat prvky realismu, romantismus, vzniká umělecký směr biedermeier (měšťanský empír) – umělecký směr a životní styl, který vyšel z klasicismu. Je zároveň reakcí na romantismus – inspiruje se jím, ale také vymezuje vůči jeho rozervanosti a staví na klidu, domácí pohodě, návratu k rodinnému krbu (jeho představiteli jsou M. D. Rettigová, z části Němcová, Tyl, Štěpánek a Klicpera). Biedermeier se projevil nejvíce v oblékání a užitém umění – definují ho věci s pevnou a těžkou základnou, poctivé materiály a často zemité barvy (hnědá, vínová, tmavě modrá, tmavě zelená a fialová a tóny šedé).
  • Je definován austroslavismus – politický program, který měl za úkol stavět na spolupráci s dalšími slovanskými národy na území Rakouska-Uherska a zajistit zrovnoprávnění Slovanů v rámci císařství (tento návrh podal K. H. Borovský a rozvíjel ho F. L. Palacký). Opakem austroslavismu je panslavismus (všeslovanství – hlásalo vytvoření jediného silného slovanského národa; aktivita zastánců panslavismu vyvrcholila Slovanským sjezdem v Praze v roce 1848 – v jeho průběhu došlo k nepokojům a propuklo pražské červnové povstání, které bylo násilím potlačeno, po této události následuje 4. fáze národního obrození)
  • Potlačení národních snah – Bachův absolutismus

  • (též neoabsolutismus) – je důsledkem událostí r. 1848; neoabsolutismus 1851 a trvá do r. 1859
  • Po pražském Slovanském sjezdu bylo třeba upevnit pozici rakouské monarchie, byla zrušena oktrojovaná ústava, zavedena tajná policie, probíhala germanizace školství. Hlavní postavou tohoto období byl ministr vnitra Alexandr Bach (podle něj Bachův absolutismus).
  • Tajná policie po Slovanském sjezdu sledovala mnoho aktivních osobností českého kulturního života – mezi nimi to byl mj. Karel Havlíček Borovský (1851 – deportace do Brixenu), Josef Němec a Božena Němcová (tajné policii na ni donášela její služka, byla jí zadržována korespondence, Němec byl degradován a byla mu snižována mzda)
Alexander Bach
Alexander Bach

Národní obrození – 1. fáze (obranná)

Pro 1. fázi národního obrození je charakteristická snaha o oživení češtiny, která je v té době málo používaným jazykem, který používají především nižší vrstvy obyvatelstva (čeština je proto považována za jazyk chudiny). Měšťané a vyšší vrstvy mluví německy. Úředním jazykem je také němčina. Slovní zásoba českého jazyka nedokáže pokrýt veškeré potřeby k formálnímu a uměleckému vyjádření. První obrozenci se proto zabývají především oživením češtiny a vytvořením dostatečné slovní zásoby. Z toho důvodu se obracejí do jiných slovanských jazyků – především do polštiny a ruštiny. Vznikají tzv. obrany jazyka a slovníky. Jazykovědci se věnují také historii češtiny. Začíná vznikat první česká umělecká literatura a dramata. Inspirují se často ve „slavné slovanské minulosti“.

Josef Dobrovský (1753 – 1829)

Zakladatel vědecké slavistiky a bohemistiky, jazykovědec, spisovatel, autor první české mluvnice (psané německy)
Vytvořil normu spisovného českého jazyka, položil základy české moderní vědy – úsilí o pravdu, analytičnost, kritické nahlížení

Psal německy – nevěřil v úspěch českého jazyka (tou dobou byla čeština v podstatě polomrtvá – vyšší vrstvy společnosti, školy, úřady používaly jako oficiální jazyk němčinu)

Dílo:

Zevrubná mluvnice jazyka českého (Podrobná mluvnice češtiny)
Německo-český slovník
Dějiny české řeči a literatury
Základy jazyka staroslověnského
Česká prozódie – definoval pravidla českého verše

Josef Dobrovský
Josef Dobrovský

Karel Ignác Thám (1763 – 1816)

Obrana jazyka českého proti zlobivým jeho utrhačům, též mnohým vlastencům v cvičení se v něm liknavým a nedbalým

Gelasius Dobner (1719 – 1790)

Historik a vědec, který prosazoval kritickou metodu v dějepise. Rozporoval události uvedené v Hájkově Kronice české.

František Martin Pelcl (1734 – 1801)

Historik, první profesor češtiny na pražské univerzitě
Nová kronika česká
Vydal Balbínovu Obranu jazyka slovanského, zvláště českého (z r. 1672)

Václav Thám (1765 – 1816)

Básník, překladatel, dramatik a divadelník. Autor cca 50 českých her. Jedna z hlavních osobností českého divadla Bouda. Redigoval Pražské královské noviny.

Vydal almanach Básně v řeči vázané (básně českých autorů – jako důkaz, že česká literatura má i v minulosti pevnou základnu – Komenský, Hasištejnský z Lobkovic, dále obsahuje překlady básní z němčiny)

O Thámovi a jeho divadelním úsilí se můžete hodně dozvědět i ze seriálu F. L. Věk.

Antonín Jaroslav Puchmajer

Vydal několik almanachů, zasloužil se o založení první novočeské básnické školy (Puchmajerova básnická skupina).
Více než jeho vlastní tvorba je zásadní jeho nasazení pro národní kulturní život.

Jan Nepomuk Štěpánek (1783 – 1844)

Autor českých divadelních her, především veseloher. Zasloužil se o uvádění českých her ve Stavovském divadle, vedl časopis Česká včela, psal libreta k operám.

Václav Matěj Kramerius (1753 – 1808)

Zakladatel novodobé české žurnalistiky, vydával Krameriovy c. a k. poštovní noviny (později c. a k. vlastenecké), založil nakladatelství Česká expedice – první ryze české nakladatelství (vycházely v něm české knihy). Od roku 1795 byla přísnější cenzura, která mu komplikovala vydávání novin. Díky těmto novinám se rozšířila čeština i tam, kde už byla zapomenuta. Noviny se potýkaly s finančními problémy, ale Kramerius podporoval jejich vydávání tím, že tiskl i drobné populární spisky a méně závažnou literaturu (rytířské příběhy, bajky, pohádky atd.)

Krameriovy noviny
Krameriovy noviny

Prokop Šedivý

Autor českých veseloher – Masné krámy, Pražští sládci, České Amazonky (první novověké zpracování českého tématu). Působil jako herec v divadle Bouda.

Šebestián Hněvkovský

Právník, básník, spolužák Puchmajera, se kterým založili básnickou školu. Sám tvořil spíše pro méně vzdělané vrstvy a jazyk jeho děl je jednodušší.
Na rozdíl od svých současníků hledal nová původní témata namísto námětů z minulosti a z překladů.

Národní obrození – 2. fáze (ofenzivní)

V druhé fázi národního obrození byla viditelná snaha o rozvoj češtiny jako jazyka rovnocenného jiným národním jazykům, které už měly dostatečnou slovní zásobu, která dokázala popsat i složité myšlenkové pochody, ale i estetickou formu – tzn. bylo třeba vytvářet nejen nové tvary slov (nová česká slova se inspirovala u jiných slovanských jazyků), ale také odpovídající způsob, jak v tomto jazyce tvořit – proto např. Jungmann zakládá básnickou školu a zároveň se výrazně podílí na obrodě jazyka – shromáždí více než 120 000 slov běžného i odborného využití. Na vzniku vědeckého názvosloví se podílí mj.  vědec Jan Evangelista Purkyně. Jedním z cílů národního obrození bylo dokumentování „slavné slovanské historie“, proto je 19. století obdobím budování různých národních muzeí, které shromažďují sbírky reprezentativních předmětů (např. kroje, zástavy, listiny aj.)

Josef Jungmann (1773 – 1847)

Jazykovědec, básník a překladatel. Vytvořil kulturní program, jehož mottem bylo, že jazyk definuje národ – tedy že ten, kdo mluví česky, je Čech. Založil první český vědecký časopis Krok. Spolu s kolegy založil Jungmannovu školu básnickou a vědeckou.

Slovník česko-německý – rozšířil slovní zásobu češtiny, vytvářel novotvary, dal vzniknout odbornému českému názvosloví (botanika, chemie, matematika a další)

Oldřich a Božena – autor první české romance (zřejmě inspirace pro Němcovou, aby si změnila jméno z Barbory na Boženu)
Rozmlouvání o jazyce českém – kritika současného stavu češtiny, vyslovil názor, že jazyk je znakem národa

Josef Jungmann
Josef Jungmann

Pavel Josef Šafařík (1795 – 1861)

Literární historik a teoretik, zakladatel slovanské archeologie.

Slovanské starožitnosti – podává důkaz o dávném osídlení Evropy Slovany
Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích – psáno německy; Slovany považuje za jeden velký národ, slovanské jazyky pak za různá nářečí, která mají stejný základ
Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie – vytvořil model časoměrného verše

František Palacký (1798 – 1876) –  „Otec národa“

Historik, zastánce austroslavismu (Čechy jako rovnocenná součást Rakouska-Uherska), organizátor kulturního života – spoluzakladatel Matice české (nakladatelství českých knih), podpůrce myšlenky založení národního muzea.

Dějiny národu českého v Čechách i na Moravě – vykládal naše dějiny jako zápas germánství a slovanství, za slavnou dobu v historii Čechů považuje období husitské; jeho texty byly inspirací pro literáty a umělce – z jeho příběhů ze slovanské historie čerpali Smetana, Alš, Jirásek nebo Myslbek.

František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852)

Sběratel slovanské lidové tvorby, přísloví a pořekadel, básník.

Ohlasová poezie:

Ohlasy písní ruských – inspiruje se ruskými bylinami (hrdinskými básněmi), ve kterých oslavuje ruská vítězství a odvahu jejich hrdinů (Čurila Plenkovič, Bohatýr Muromec)

Ohlasy písní českých – zachycuje obraz bodrého českého lidu, který se dokáže postavit pánům, oslavuje husitského vojevůdce Prokopa Holého, jednou z básní je Toman a lesní panna (balada o dívkou zrazeném Tomanovi, kterého svede z cesty lesní panna)

František Ladislav Čelakovský
František Ladislav Čelakovský

Ukázka z básně Toman a lesní panna:

Večer před svatým Janem

mluví sestra s Tomanem:

„Kam pojedeš, bratře milý, v této pozdní na noc chvíli

na koníčku sedlaném,

čistě vyšperkovaném?―

 

„Do Podhájí k myslivci

musím ke své děvčici;

znenadání nemám stání,

zas mě čekej o svítání.

Dej, sestřičko, dej novou

košiličku kmentovou,

kamizolku růžovou.―

 

Jiskra padla pod koníčkem,

sestra volá za bratříčkem:

„Slyš, Tománku, radou mou,

nedávej se doubravou:

objeď dolem k Svaté hoře,

ať nemám po tobě hoře,

dej se raděj v zápoli,

ať mě srdce nebolí.―

 Jan Kollár (1793 – 1852)

Slovenský básník a sběratel lidových písní a poezie, psal česky. Jeho básně jsou ovlivněné jeho vztahem s Mínou (ta se objevuje v jeho básník – např. jako Slávy dcera). Byl přesvědčen o slovanské kulturní spřízněnosti.

Sbírka Básně – nejznámější báseň Slávy dcera (Sláva = bohyně Slovanů); skladba je rozdělena na Předzpěv a 5 zpěvů (pojmenované podle řek Sála, Labe, Dunaj a Léthé = slovanské nebe a Acheron = slovanské peklo) – tím se inspiruje u Danta (Božská komedie) a Komenského (Labyrint světa… poutník prochází slovanskou pravlastí). Využívá formu elegie (žalozpěv, případně oslavná báseň)

Zpěvy – 600 vlasteneckých sonetů (oslavných vlasteneckých skladeb)

Národné spievanky – sbírka slovenských lidových písní

Václav Kliment Klicpera (1792 – 1859)

Dramatik a divadelník profesor, tvůrce mnoha českých veseloher. Ve svých hrách hojně využíval tzv. kuklení – tento princip spočíval buď v záměrné nebo nevědomé záměně postav, tím se vytvářely komické situace.

Divotvorný klobouk – lidová veselohra o chudých studentech, kteří nemají na zaplacení v hospodě a kouzelném klobouku.

Hadrián z Římsů – fraška, parodie na rytířské hry.

Zlý jelen, Rohovín čtverrohý, Veselohra na mostě, Každý něco pro vlast a další

Historické hry: Eliška Přemyslovna, Jan Hus, Nizozemčané v Praze aj.

Václav Kliment Klicpera
Václav Kliment Klicpera

Václav Matěj Kopecký (1775 – 1847)

Loutkář a autor her pro loutkové divadlo – knižně vyšel jen Doktor Faust a Salvárie; jeho hlavními tématy byli Faust, Kašpárek, český Honza a čerti.

RKZ – Rukopis královédvorský a zelenohorský

Rukopisné podvrhy „nalezené“ v roce 1817 a 1818 ve Dvoře Králové a na Zelené Hoře, které byly vydávány za slovanské literární památky z 10. a 13. století se záměrem dokázat, že česká literatura má dlouho tradici kvalitní literatury.

Jejich autory jsou pravděpodobně básníci Václav Hanka a Josef Linda. Rukopisy mají velkou literární hodnotu, ve své době byly ale zejména důvodem k národní hrdosti. Staly se předmětem mnoha dohadů, ale také inspirací pro další básníky a spisovatele, ale i malíře a sochaře.

Seriál Záhada rukopisu: https://www.youtube.com/watch?v=BtjzAwPM9MU

Ilustrace k Rukopisu královédvorskému od Josefa Mánesa: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rukopis_kr%C3%A1lov%C3%A9dvorsk%C3%BD#/media/Soubor:Manes_RK.jpg a obraz od Mikoláše Alše https://cs.wikipedia.org/wiki/Rukopis_kr%C3%A1lov%C3%A9dvorsk%C3%BD#/media/Soubor:Pobit%C3%AD_Sas%C3%ADk%C5%AF_pod_Hrubou_Sk%C3%A1lou.jpg nebo sousoší na Vyšehradě od J. V. Myslbeka https://cs.wikipedia.org/wiki/Rukopis_kr%C3%A1lov%C3%A9dvorsk%C3%BD#/media/Soubor:1.9.15_Vysehrad_and_VyseHratky_026_(21057221516).jpg

3. fáze národního obrození – vrcholná fáze (cca 1830 – 1848)

V této fázi se už čeština stala rozvinutým jazykem, který se byl schopen vyjadřovat v básnických obrazech, ale i v odborných disciplínách. Český jazyk už se začal rozšiřovat i mezi měšťanské vrstvy a byly vytvořeny základy novodobé české literatury i dramatu. V tomto období se objevují dva literární směry – romantismus, jež byl v ostrém kontrastu s biedermeierem – stylem, který stavěl na pevném základu – v jeho středu byla rodina a pohoda a klid rodinného prostředí.
Do biedermeieru tak spadá Domácí kuchařka Magdaleny Dobromily Rettigové, některé kusy Nepomuka Štěpánka, báchorky a hry Klicperovy nebo Tylovy, ale někdy je do něj zařazována také Babička Boženy Němcové. Jediným výrazným představitelem romantismu u nás je Karel Hynek Mácha.

Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856)

Novinář, divadelník a dramatik, spisovatel. Zpracovává jak vlastenecké a pohádkové motivy, ale i sociální témata – např. Kutnohorští havíři, Paličova dcera, historické kusy – Jan Hus, Dekret Kutnohorský. Byl žákem V. K. Klicpery.

Dílo:

Povídky:

Dekret kutnohorský, Rozina Ruthardová, Kusy mého srdce, Rozervanec (v této povídce se vysmívá K. H. Máchovi, vyjadřuje nesouhlas s romantismem)

Divadelní hry:

Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka – fraška se zpěvy; poprvé zde zazní píseň Kde domov můj, která se později stane českou hymnou

Sociální hry – Pražský flamendr, Bankrotář, Paličova dcera

Dramatické báchorky – divadelní hry s pohádkovými motivy:

Strakonický dudák aneb Hody divých žen – dudák Švanda se vydává do světa, aby získal bohatství hrou na dudy, a potom se vrátil za Dorotkou a vzal si ji za ženu. Na cestě ale čelí nástrahám i snaze jeho protřelého průvodce Vocílky, který chce na Švandově hraní vydělat peníze.
Švanda je prototypem českého člověka, umí dobře svoje „řemeslo“, touží po penězích, ale i klidu rodinného života a během cesty světem sbírá nejen zkušenosti, ale také dospívá ke zjištění, co je v životě důležité. Tématem Strakonického dudáka je ale také láska k vlasti a stesk po domově.

Lesní panna aneb Cesta do Ameriky – má podobný děj jako Strakonický dudák – lidé se vydávají do Ameriky za lepším životem, ale zjišťují, že doma bylo lépe. Mezi nimi jsou také milenci Terezka a venkovský učitel Isidor. Do děje vstupují lesní panny a víla Jasana.

Tvrdohlavá žena a zamilovaný školní mládenec, Jiříkovo vidění

Historické hry – reflektují aktuální témata, ale inspiraci hledají v historických událostech

Jan Hus

Kutnohorští havíři – inspirované událostí z 15. století – povstání havířů v Kutné Hoře v 15. století (pracovali těžce za málo peněz ve stříbrných dolech, žili v nuzných podmínkách)

Podle této hry vznikla opera Králův mincmistr

Josef Kajetán Tyl
Josef Kajetán Tyl

Ukázka ze hry Strakonický dudák:

VOCILKA: Ano, já byl při tom. – Pane hospodský, ještě džbáneček!

(Sedne si k Švandovi.)

ŠVANDA (se směje): Ale řekni mi, šibeničníku, jak jsi tenkráte

vyváznul?

VOCILKA: Oh, tuze dobře. Ti lidé byli ke mně samé komplimenty,

chtěli mě pořád ještě zdržovat – ale já, že když vám udělali

takový škandál – a ztratil jsem se jako stín.

ŠVANDA: A potom?

VOCILKA: Potom jsem šel zpytovat cizí krajiny – až jsem konečně

sehnal celou společnost veselých lidí.

ŠVANDA: Samých cekretářů – ne?

VOCILKA: Oh, prosím. Mezi těmi byli také princezny a princové.

Však uvidíte, mám jich několik ještě támhle v truhlici.

ŠVANDA: V truhlici?

VOCILKA: Já měl již v kolíbce hroznou lásku k svobodnému

umění, a proto jsem si pořídil konečně celou bandu

kunštýřů.

ŠVANDA: Kunštýřů?

VOCILKA: Komedii s pimprlaty.

ŠVANDA: Ha, ha, ha!

VOCILKA: To byste ani neřekl, jaká je to spekulace, když se vydaří;

to je ta nejlepší divadelní direkce, protože se nestará o gáže –

a hercové nikdy nepokoušejí, nedělají pikle a úklady. Na

počátku se mi také dařilo; ale poněvadž nýnčko při tom

kunštu jeden druhému na kobylce sedí: tedy se mi živnost

také ztenčila, a stala se mi konečně malá mrzutost – na

poslední hospodě jsem musil nechat celou společnost i s

mašinami v prezónu – sotvaže jsem uplách s malou

truhličkou, kde mám ještě princeznu Alcestu, doktora

Fausta, Don Šajna a několik čertů. – Ale což to mluvím pořád

o sobě. Povězte mi raději vy, jak jste sem přišel, co zde děláte,

jak se máte a jak to zde vydržíte?

ŠVANDA: Já? A copak mi zde schází? Neslyšel jsi ještě o

strakonickém dudákovi?

VOCILKA: Slyšel; ale nemohlo mně napadnout, že to je můj slavný

koncertista.

ŠVANDA: K čertu s koncertistou! Já jsem v tom světě ztratil dost a

dost – že mně někdy už ani pít nechutná.

VOCILKA: Ó, jen jsme měli zůstat déle pohromadě – to byste viděl.

ŠVANDA: Možná, že bys mi byl notně vytřel zrak. – V cizině jsem

nebyl doma. Já nechal tedy svět být světem a vandroval jsem

domů. Kdo mě potřebuje, však mě najde, mým dudám

nevyrovná se žádná muzika.

VOCILKA: A tady chcete zůstat?

ŠVANDA: Až do smrti.

VOCILKA: To je škoda.

ŠVANDA: Proč?

VOCILKA: Já bych měl špekulaci.

ŠVANDA: Ty? Už zas?

VOCILKA: Abyste šel se mnou do kumpanie. Vy byste mohl peníze

shánět a já rozhánět. Ale vy jste bezpochyby ženat?

Karel Jaromír Erben (1811 – 1870)

Novinář, sběratel lidové tvorby, básník, překladatel a historik, archivář. Zastupoval Čechy při diplomatických jednáních.

Prostonárodní české písně a říkadla
Sto prostonárodních pohádek a pověstí

Sbírka balad Kytice

Sbírka 13 skladeb (balady, legendy, pohádky) s motivem viny a trestu, boje člověka s přírodou, nadpřirozenými bytostmi, láskou – často mateřskou, ale i mileneckou nebo k vlasti – národu.

V některých skladbách hrají roli lidové tradice a rituály (věštění na Štědrý večer, Velký pátek – otevírají se poklady), víra (pokání v Záhořově loži, dívka se modlí k Panně Marii – Svatební košile), pověry (upsání duše ďáblu – Záhořovo lože, zlo má moc jen do ranního zakokrhání kohouta – Svatební košile), pohádkové postavy – Vodník, Polednice,

Proč Kytice?

Jednotlivé balady mají mezi sebou souvislost, vztah. Květiny nejsou romantickým symbolem, ale souvisí se smrtí nebo proměnou – Lilie (smrt mladé dívky a proměna v květinu), Mateřídouška (smrt matky a její proměna v květy mateřídoušky, Vrba (dvojí život ženy).

Kytice z pověstí národních
Kytice z pověstí národních

Jednotlivé skladby:

Mateřídouška – děti každý den navštěvují hrob matky, ta jim naslouchá a aby je ukonejšila, promění se v květy mateřídoušky

Vodník – dcera neposlechne matku a vydá se k jezeru, kde ji stáhne pod hladinu vodník; mají spolu dítě, ale dcera nesmí navštívit matku, která pro ni truchlí, když dcera nakonec přemluví vodníka, že se může za matkou vydat, nechá si vodník dítě jako rukojmí

Zlatý kolovrat – matka žije se dvěma dcerami – vlastní – zlou a nevlastní – hodnou; když si král, který projíždí kolem jejich příbytku vyvolí její nevlastní dceru za budoucí manželku, matka ji zabije a králi podstrčí vlastní dceru; jejich zradu vyzradí zlatý kolovrat

Holoubek – vdova oplakává manžela a slibuje mu věrnost až za hrob, ale za měsíc se provdá za mladšího; hlodá ji ale svědomí – holoubek jí zpívá, že prvního manžela otrávila

Věštkyně – dochovaly se jen zlomky textu; poukazuje na pověst o Přemyslu Oráčovi a kněžně Libuši a dávná proroctví o českém národě

Poklad – matka s dítětem míří na Velký pátek do kostela, cestou je svedena blyštěním zlata v jeskyni a ohromena bohatstvím. Dítě tam zapomene a jeskyně se uzavře a ona čeká celý rok, než se jeskyně opět otevře a s dítětem se shledá

Dceřina kletba – dcera zabije své nemanželské dítě a poté se chce zabít. Předtím ale prokleje svou matku, které dává vinu za svůj hřích (matka jí dávala příliš svobody)

Polednice – matka doma připravuje oběd a dítě ji zlobí. Proto na něj zavolá Polednici. Ta se skutečně objeví a matka v hrůze dítě zadusí

Štědrý den – dvě dívky se na Štědrý den vydají k jezeru, aby uviděly svou budoucnost. Jejich osud se do roka zpečetí

Záhořovo lože – lupič Záhoř přepadne poutníka, ale daruje mu život za slib, že mu poutník z pekla donese jeho úpis; poutník slib splní, přemůže ďábla a Záhořovi vrací úpis a varuje ho před tím, co ho v pekle čeká – mučení na Záhořově loži. Záhoř se zalekne, modlí se a prosí boha o odpuštění. Poutník odejde a vrací se za 90 let, najde polepšeného Záhoře a oba pokojně umírají.

Podobné téma zpracoval K. H. Mácha v básni Máj – Máchův hrdina – loupežník – je ale popraven, zatímco Erbenův Záhoř se pokáním vykoupí.

Lilie – mladá dívka zemře a na jejím hrobě vyroste lilie, bohatý pán si lilii nechá přenést do svého domu, kde se o ni stará. Ona se promění v ženu a on si ji vezme za manželku a mají spolu dítě. Ona ale nesmí nikdy na slunce. Když pán odjede, má se o ženu postarat jeho matka. Ta ale svůj slib nesplní. Žena – lilie umírá a s ní i dítě.

Svatební košile – dívka čeká na svého milého, který se dlouho nevrací z vojny. Proto se modlí k Panně Marii, aby jí milého vrátila za každou cenu a vyvolá ho tak z hrobu. Ten dívce zaklepe na okno a slibuje jí sňatek. Vylétne s ní z domu a letí ke kostelu, aby se vzali. Dívce pozdě dojde, že je to umrlec, ale sebere odvahu, uteče mu a zavře se před ním v márnici. Modlí se až do rána, kdy jeho moc nad ní končí.

Balada je inspirovaná německou básní Lenore, která má stejný děj. Umrlec, nemrtvý, zombie nebo upír se v této době začíná hojně objevovat jako hlavní postava v literatuře.

Vrba – muž a žena žijí spolu a mají dítě. Žena se ale v noci záhadně mění v „dřevo“. Manžel zjistí, že její duše se stěhuje do vrby. Proto nechá strom pokácet a tím ženu nechtíc zabije. Ze dřeva stromu udělá kolébku pro dítě a ono je tak stále v náruči matky

Část balad ze sbírky Kytice můžete znát ze stejnojmenného filmu F. A. Brabce z roku 2000: https://www.csfd.cz/film/904-kytice. Animované zpracování Svatební košile najdete tady: https://www.youtube.com/watch?v=ryWdmSBFxfw&t=15s

Sbírka Kytice vyšla také v komixové variantě. Každou baladu pojal jiný výtvarník.

Ukázka z Kytice – úryvek z balady Vodník:

Ráno, raníčko panna vstala,

prádlo si v uzel zavázala:

„Půjdu, matičko, k jezeru,

šátečky sobě vyperu.―

„Ach nechoď, nechoď na jezero,

zůstaň dnes doma, moje dcero!

Já měla zlý té noci sen:

 

nechoď, dceruško, k vodě ven.

Perly jsem tobě vybírala,

bíle jsem tebe oblíkala,

v sukničku jako z vodních pěn:

nechoď, dceruško, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají,

v perlách se slzy ukrývají,

a pátek nešťastný je den:

nechoď, dceruško, k vodě ven.―

Nemá dceruška, nemá stání,

k jezeru vždy ji cos pohání,

k jezeru vždy ji cos nutí,

nic doma, nic jí po chuti.

První šáteček namočila

tu se s ní lávka prolomila

a po mladičké dívčině

zavířilo se v hlubině.

Vyvalily se vlny zdola,

roztáhnuly se v šírá kola;

a na topole podle skal

zelený mužík zatleskal.

Karel Sabina (1813 – 1877) – „zrádce národa“

Básník, spisovatel a libretista, politik a novinář. Byl přítelem K. H. Máchy, o kterém napsal studii.

Bývá označován za zrádce národa, protože byl členem krajně levicové strany, vězněn a poté spolupracoval s tajnou policií, které donášel na jiné osobnosti národního obrození. Na druhou stranu obhajoval české zájmy vídeňském tisku. Psal pod pseudonymy a zemřel v bídě a velmi neoblíben.

Dílo:

Libreta k operám: Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta (B. Smetana)

Oživené hroby – autobiografický deník, psaný také ve vězení

Josef Václav Frič (1829 – 1890)

Básník, spisovatel, dramatik, překladatel a politik. Byl redaktorem almanachu Lada Nióla. Byl vězněn – vedl studenty na barikády během revoluce 1848, zatčen za účast při přípravě májového spiknutí a odsouzen na 18 let (omilostněn po 3 letech). Byl spoluzakladatelem Českomoravského bratrstva (spolu s literáty Klácelem, Němcovou, Helceletem a Čejkou)

Sdružení bylo založeno na principech obětavé lásky a nezištné družnosti, náboženské tolerance, respektování svobodného přesvědčení každého, práva na rozvoj schopností, vzájemného podporování v nedostatku apod. Spojení lidí shodného pokrokového vlasteneckého a humanistického smýšlení mělo vést k sbratřování v českém národě, a tím připravovat všeobecné sbratření lidstva.

Paměti – popisují události let 1848-9

Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856)

Novinář, kritik, satirik. Původně byl zastáncem panslavismu, po čase stráveném v carském Rusku změnil názor a kritizoval carskou vládu (samoděržaví). Havlíček proslul jako nesmlouvavý kritik a satirik. Vymezuje se proti nesvobodě, cenzuře a útlaku vůči jednotlivci i národu.
Po revoluci 1848 byl bez soudu zatčen a odvezen do Brixenu, kde byl internován, byla mu zadržována korespondence, byl také na dlouho odloučen od rodiny a do Prahy se později vrátil nemocný. Ostatní spisovatelé a lidé, se kterými se dříve stýkal, se mu vyhýbali, aby neměli problémy se zákonem.

Krátce po návratu Havlíček v pouhých 35 letech zemřel.

Jeho pohřeb se stal národní manifestací a účastnilo se ho množství lidí z vlasteneckých kruhů. Organizace pohřbu se ujal Josef Němec a bratr V. Náprstka (Josef Němec byl za to na osm dní zatčen). O Havlíčkovu pohřbu koluje legenda, že Božena Němcová dala na jeho rakev trnovou korunu na znamení mučednictví (jinde se píše o vavřínovém). Dále se objevuje informace, že do hrobu položil vavřínový věnec Vojtěch Náprstek.

Dílo:

Kapitola o kritice

Epigramy – satirické, úderné básně s vyhrocené pointou (dělí se na 5 částí: věnovány Múzám, Králi, Vlasti, Církvi a Světu); mají lidový charakter, jazyk je lidový, hovorový, obsah je kousavý

Tyrolské elegie (elegie = žalozpěv) – psány v Brixenu; tématy je Havlíčkovo zatčení, cesta do Brixenu a život ve vyhnanství; přestože jde o elegii, je znatelný satirický tón

Křest sv. Vladimíra – kritika absolutistického zřízení, děj se odehrává za knížete Vladimíra v Rusku, ale útočí na poměry v Rakousku-Uhersku; hlavními postavami jsou car Vladimír a jeho sluha – slovanský pohanský bůh Perun

Král Lávra – adaptace irské pověsti o králi, který měl oslí uši

Karel Havlíček Borovský
Karel Havlíček Borovský

Karel Havlíček a další muži, kteří žili v tomto období, bývají často oblečeni do tmavého kabátu s ozdobným zapínáním. Tomuto druhu kabátu se říkalo čamara. Byl nošen na znamení příslušnosti ke slovanskému národu a myšlenkám slovanské vzájemnosti. Čamara původně pochází s Polska, kde byla součástí kroje.

Ukázka ze sbírky Tyrolské elegie:

„Vstávají, pane redaktor,

nelekají se,

jdeme v noci, nejsme však zloději,

jenom komise.

 

Od všech z Vídně pozdravení,

pan Bach je líbá,

jsou-li prej zdráv? a tuhle to psaní

po nás posílá.―

 

Já jsem i na lačný život

vždycky zdvořilý:

„Odpusť, slavná císařská komise,

že jsem v košili.―

 

Ale Džog, můj černý buldog,

ten je grobián,

na „habeas corpus― tuze zvyklý—

on je Angličan.

 

Málem by byl chlap přestoupil

jeden paragraf,

již na slavný ouřad zpod postele

uďál: Vrr! haf! haf!

 

Hodil jsem mu tam pod postel

říšský zákonník;

dobře že jsem měl ten moudrý nápad,

již ani nekvik’.

 

Hraný dokument o K. H. Borovském: https://www.ceskatelevize.cz/porady/11003016190-karel-havlicek-borovsky/

Božena Němcová (1820 – 1862)

První česká „profesionální“ spisovatelka, sběratelka slovesnosti, lidových zvyků, autorka národopisných studií. Měla i velký zájem o přírodu a nové objevy (daguerrotypie – tehdy nová technologie fotografie, lékařství). Pohybuje se na pomezí více literárních směrů – realismus, romantismus, biedermeier. Byla múzou mnoha literátů a osobností nejen ve své době, ale je jí až do současnosti. Jejími hrdiny jsou často obyčejní lidé a také silné a zajímavé ženy (Divá Bára, Babička a Viktorka), protože sama Němcová se ztotožňovala s myšlenkou rovnosti všech lidí, tedy i mužů a žen, což bylo v té době nemyslitelné.

Vzhledem k jejímu životu, ve kterém neměla příliš šťastné manželství a vedla několik romantických vztahů s muži, je některými lidmi pokládána za nepočestnou ženu. Obdivovatelé její tvorby jí zase považují za „nedotknutelnou“. Tato dvojakost přiživuje zájem o její osobu dodnes.

 Podívejte se na čtyřdílnou sérii České televize Božena, kde najdete i množství edukačních materiálů nejen o ní, ale o celém období národního obrození.

Dílo: 

Pohádky:

Národní báchorky a pověsti, Slovenské pohádky a pověsti (Němcová pohádky nejen sbírala, ale sama je dotvářela, čímž vznikly její vlastní variace na lidové pohádky) 

Národopisné studie:

Obrazy z okolí domažlického

Povídky:

Divá Bára, Pan učitel, Karla, V zámku a podzámčí, Pohorská vesnice, Chyže pod horami

Božena Němcová
Božena Němcová – daguerrotypie (fotografie)

Babička – Obrazy venkovského života

 Je považována za vrchol tvorby. Novela je inspirovaná vlastními zážitky z dětství. Idealizuje v nich hlavní postavu – Babičku (ve skutečnosti její vlastní babičku, se kterou bydleli několik let v Ratibořicích). Idylický je ale také popis života na Starém Bělidle. Němcová tu popisuje, jak se střídají roční období (koloběh života a přírody), během kterých lidé slaví různé svátky nebo vykonávají sezónní práce – jaro – vynášení Smrtky, přilétají vlaštovky, léto – sklizeň, podzim – suší se švestky, zima – přijde sv. Mikuláš.
Vesničtí lidé jsou dobří, vrchnost – např. paní kněžna a její schovanka komtesa Hortensie se chovají s respektem k poddaným, naslouchají jim. Němcová tak vyjadřuje myšlenku, že všichni jsou si rovni.

V novele se objevují části, ve kterých některá z postav vypráví příběh:

O Viktorce (vypráví myslivec) – vesnická dívka, o kterou měli chlapci zájem, ale ona je nechtěla, podlehla vojákovi a odešla s ním na vojnu. Po jeho smrti se vrátila domů, ale protože se zbláznila, žila v lese. Tam také porodila své dítě, které ale utopila v řece. Sama skončila také tragicky.

Příběh o Viktorce bývá považován za paralelu k příběhu Babičky – Babička také zamlada odešla za svým milým na vojnu, kde byl zabit. Babička se ale vrátila a dál žila příkladným životem. Viktorčin příběh sice začíná stejně, ale po smrti milého se Viktorka zblázní a špatně končí.
Příběh Viktorky popisuje dospívání dívky v ženu, první lásku i první erotické touhy. Tím se jeho nálada liší od zbytku knihy.

O kostelíčku na Boušíně – legenda o zázračném uzdravení dcery hradního pána.

Štastná to žena! – říká dvakrát paní kněžna o Babičce – když ji vidí obklopenou vnoučaty a kněžna v ní vidí obraz životní moudrosti; podruhé potom, když Babička smířená umírá a všichni se s ní jdou rozloučit = žila naplněný život, všichni ji měli rádi

Film Babička byl 3x zfilmován – první verze pochází z roku 1921 (němý film), černobílá varianta (jednodílná) je z roku 1940 a dvoudílný film Antonína Moskalyka je z roku 1971 – ten nejvíce pracuje se snovostí některých scén, takže v době uvedení vzbudil rozporuplné reakce u publika. V roli Barunky se objevuje Libuše Šafránková.

Ukázka z novely Babička:

Z vozu slézá žena v bílé plachetce, v selském obleku. Děti zůstaly stát, všecky tři vedle sebe, ani z babičky oka nespustily! Tatínek jí tiskl ruku, maminka ji plačíc objímala, ona pak je plačíc též líbala na obě líce. Bětka přistrčila jí malého kojence, boubelatou Adelku, a babička se na ni smála, jmenovala ji malé robátko a udělala jí křížek. Pak ale ohlídla se po ostatních dětech, volajíc na ně tónem nejupřímnějším: „Moje zlaté děti, moje holátka, co jsem se na vás těšila!“ Ale děti sklopily oči a zůstaly stát, jako by je přimrazil, a teprv na matčin rozkaz podaly svoje růžová líčka babičce k políbení. Nemohly se ani vzpamatovat! Jakpak, to byla babička zcela jinaká než všechny ty, co kdy viděly, takovou babičku ony ještě jaktěživi neviděly! Div na ní oči nenechaly! Kamkoli se postavila, obcházely ji kolem dokola a prohlížely od hlavy do paty. Obdivujou tmavý kožíšek s dlouhými varhánkami vzadu, řásnou zelenou mezulánku, lemovanou širokou pentlí; líbí se jim červený květovaný šátek, jejž babička na placku vázaný má pod bílou plachetkou; posedují na zem, aby dobře prohlídnout mohly červený cvikel na bílých punčochách a černé pantoflíčky. 

Magdalena Dobromila Rettigová (1785 – 1845)

 Spisovatelka, básnířka a kuchařka. Představitelka biedermeieru. Před svatbou uměla jen německy, teprve potom se naučila česky. Její manžel ji v psaní podporoval.
Věřila, že inteligentní žena je dobrou společnicí a manželkou pro svého muže. Vedla svůj salón, ve kterém hostila také významné osobnosti národního obrození.

Dílo:

Chudobičky – milostné povídky a dramatické hříčky pro učenou společnost

Kafíčko – jak připravit kávu a zákusky včetně rad společenské konverzace

Mařenčin košíček – příběhy s ponaučením pro dívky

Domácí kuchařka

Velká kuchařka

Karel Hynek Mácha (1810 – 1836)

V době národního obrození byl mezi literáty výjimkou. Na rozdíl od obrozenců neměl oslavný tón, proto nebyl přijat s takovým nadšením jako jiní. Nicméně hodnota jeho díla je mimořádná.

Více v kapitole „Romantismus“

4. fáze národního obrození – potlačení obrozeneckých snah a Bachův absolutismus

Po neúspěšné revoluci 1848 v Praze byly systematicky potlačovány národní snahy, mnoho osobností, které se účastnilo politického života v prospěch českého národa, bylo trestáno, sledováno tajnou policií a bylo jim znemožněno publikovat.

Bylo ale zároveň zrušeno poddanství a robota. Díky tomu se začal rozvíjet průmysl, modernizovalo se hospodářství a vznikaly nové ekonomické vazby.

Do 4. fáze národního obrození můžeme zařadit i díla Havlíčka, Němcové nebo Erbena, která vznikla po roce 1848 (Babička, Tyrolské elegie, Kytice a další)

O národním obrození se můžete dozvědět také z divadelní hry Járy Cimrmana České nebe, kde se některé postavy této epochy potkávají. Je ale třeba brát obsah hry s nadhledem, přeci jen jde o komedii z pera fiktivního tvůrce: https://www.csfd.cz/film/278751-ceske-nebe-cimrmanuv-dramaticky-ksaft

Autor/ka: Bc. Ilona Mach

Přidejte komentář

Kliknutím na tlačítko PŘIDAT KOMENTÁŘ udělujete souhlas se
zpracováním osobních údajů .
Pošli tento příspěvek svému blízkému