Indukce × intukce

Indukci nelze popsat jednoduše. Je jí využíváno v mnoha vědních oborech. V lékařské praxi indukce znamená například umělé vyvolání porodu.

V logice je indukce postup od konkrétních příkladů k obecným závěrům; je opakem dedukce. Z fyziky známe indukci magnetickou, elektromagnetickou, elektrostatickou i elektrickou. Samotný význam slova je pak uvádět nebo zavádět (viz níže pravopis a etymologie). V následujícím článku se seznámíme s indukcí z pohledu jazyka českého.

Pravopis a etymologie

Slovo indukce pochází z latiny a je složeno z předpony in- (v, do) a dūcere (vést). Indukce je odvozena od slovesa indūcere (uvádět, zavádět), z něhož vzniklo podstatné jméno inductiō (uvádění). Správné je pouze psaní s „d“, tedy INDUKCE.

Skloňování

Indukce je podstatné jméno rodu ženského, které skloňujeme podle vzoru růže.

Pád Jednotné číslo Množné číslo
1. indukce indukce
2. indukce indukcí
3. indukci indukcím
4. indukci indukce
5. indukce indukce
6. indukci indukcích
7. indukcí indukcemi

Příkladové věty

Kouzlo vaření na indukci spočívá zejména v tom, že energetické ztráty jsou mizivé a ohřev je přitom mimořádně rychlý.

Paní učitelka Tichá k výkladu učiva s oblibou používá induktivní postupy.

Induktivní výuková metoda spadá pod metody využívající logický postup.

Elektrotechnika používá indukční cívky.

Autor/ka: Bc. Nelly Černohorská
REJZEK, J. Český etymologický slovník. Praha: Leda, 2015. ISBN 978-80-7335-393-3. Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost: s Dodatkem Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Redaktor Josef FILIPEC. Praha: Academia, 2005. ISBN 978-80-200-1446-7. KRAUS, J. Nový akademický slovník cizích slov A–Ž. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1415-3. ŠAUR, V. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Studentské vydání. Praha: Ottovo nakladatelství, 2012. ISBN 978-80-7451-168-4.
Pošli tento příspěvek svému blízkému