PRAVIDLA – Umělecký styl

Práce autorů umělecké literatury se na první pohled zdá jednoduchá. Prostě se nechají osvítit múzou, rychle napíšou, co je zrovna napadlo, a velké dílo je na světě. Jednoduché jako facka! Nebo ne? Je sice pravda, že umělecký styl se vyznačuje určitou volností po obsahové i formální stránce, ovšem i zde je třeba dodržovat alespoň nějaká pravidla – zejména v situacích, kdy se nesnažíme napsat umělecké veledílo, ale například sloh do školy. Pojďme se tedy podívat na to, jak umělecký styl poznáme a co dodržovat při jeho psaní.

K čemu umělecký styl slouží?

Už název samotný napovídá, že umělěcký styl nebude patřit mezi ty praktické a v každodenním životě užitečné, spíše naopak. Jeho hlavní funkcí je funkce estetická, jinými slovy vyvolání citového prožitku. Jedná se o typ textů, k nimž se uchýlíme ve volném čase, když si chceme od normálního světa oddechnout. A píšeme je, když nás něco osvítí. Je to jako malování nebo chemie, zkrátka psaní uměleckého textu není pro každého, ale ve škole se to po nás chce.

Jak by měl vypadat?

Umělecký styl není vůbec těžké poznat. Jsou to všechny knihy z oddělení beletrie. Konec, tečka. No, dobře, je pravda, že se s uměleckými texty nemusíme setkat jen v těchto knihách, a taky ne všude jsou knihy rozděleny podle funkčních stylů.

Jazyk a styl

Zaměříme-li se tedy na text samotný, můžeme ho z většiny případů poznat podle toho, že se neřídí tolika pravidly jako jiné texty. Protože takový text má působit na rozum o cit, ideálně donutit čtenáře fantazírovat a do děje se vžít, může se v něm vyskytovat jakýkoli obsah, forma i jazyk. Při psaní můžete lhát, země může být placatá, královna Alžběta muž a nikdo vám to nemůže vytknout – vlastně může, ale neporušujete tím pravidla stylu. Můžete psát ve verších, v grafických obrazcích, zavrhnout malá a velká písmena, experimentovat, … Nezapomínejte ovšem na to, že když to napíšete hodně zmateně, asi to nebude nikdo číst.

Chybou také není, když se odkloníte od spisovné formy jazyka. Bude-li to mít nějaký význam a smysl, můžete psát klidně obecnou češtinou, nářečím či v metaforách. Tady se barvitost jazyka oceňuje, naopak ve volném čase asi nikdo nechce v beletrii číst dlouhé definice a zkratky, kterým nerozumí – nepatří-li to tedy do příběhu, pak je to v pořádku. Stejně tak nikomu nebude vadit subjektivita.

O uměleckém textu je potřeba přemýšlet

Pamatujte ovšem na to, že vše musí mít svůj důvod – dobrý příběh nestvoříte tak, že ho nastylizujete do srdíčka a použijete obecnou češtinu jen proto, že můžete. Texty samozřejmě mají být barvité, ale stále nějakým způsobem promyšlené – například použít obecnou češtinu v přímé řeči je v pořádku, pořádně se ale zamyslete, než začnete takovým jazykem psát celý text.

V závislosti na žánru a útvaru je navíc vždy třeba něco dodržovat – v dramatu musí být dialogy, ve vyprávění zápletka apod. Ne vždy je lehké ta pravidla a zdánlivou volnost správně skloubit dohromady, a právě proto není úplně snadné dobrý umělecký text napsat, přestože si každý myslí, že je to hračka.

Které útvary do stylu patří?

Umělecký styl se dále dělí na poezii, drama a prózu. Do poezie obvykle (vzhledem k možnosti experimentů to ovšem nemusí být pravidlem) patří útvary veršované a nepříliš (nebo vůbec) dějové, důraz se dává především na rytmus a obraznost – velmi často se tedy stává, že v textu nevidíme to, co bychom měli, nerozumíme mu. Drama zastupují scénáře, obvykle tedy spousta dialogů a téměř žádné popisy. A próza obsahuje příběhy se vším všudy. Nejčastějšími útvary jsou:

  • v poezii báseň či epos,
  • v dramatu komedie a tragédie,
  • v próze vyprávění, umělecký popis, povídka.
Autor/ka: Lenka Brabencová

Přidejte komentář

Kliknutím na tlačítko PŘIDAT KOMENTÁŘ udělujete souhlas se
zpracováním osobních údajů .

Pošli tento příspěvek svému blízkému