Slohový útvar – Publicistické texty (zpráva, reportáž, fejeton)

Poměrně významné zastoupení ve slohových útvarech mají útvary publicistické, tedy novinářské. V praktickém životě se dnes už častěji setkáme spíše s mluvenými projevy, což však neznamená, že ty psané vymizely. Naopak. Stále se s nimi setkáme v novinách, časopisech či na internetu. Anebo ve škole, když je musíme napsat. V tomto článku si řekneme něco o třech publicistických útvarech – o zprávě, reportáži a fejetonu.

Zpráva

Se zprávou se v každodenním životě setkáváme nejčastěji, a to v novinách, televizi nebo třeba rádiu. Je to text (ať už psaný či mluvený), jehož úkolem je informovat o něčem, co se stalo. Ten minulý čas si zapamatujte. Může se vám to teď zdát směšné, ale už se stalo, že někdo ve stresu napsal zprávu o události, která se konat teprve má – a to je chyba, protože nenapsal zprávu, ale oznámení, nedodržel tedy slohový útvar.

Zprávu můžete psát prakticky o čemkoli. Můžete psát o tom, co se stalo někomu v cizím městě, a stejně tak můžete psát o něčem, co se stalo přímo vám. V každém případě je ale třeba psát objektivně – máte informovat o tom, co se stalo, nikoli o svých osobních pocitech nebo názoru na to, co se stalo.

V televizi je zpráva ta část, kdy hlasatel prostě informuje o tom, co se stalo – nepatří do toho už živé vstupy nebo reportáže (tu si popíšeme následně), přestože se k události vztahují.

Struktura

U zpravodajských textů platí, že nejdůležitější informace patří na začátek. To zejména v případě, kdy chcete text poslat do novin, kam jej kvůli délce pravděpodobně nebudou publikovat celý. Člověk pověřený jeho krácením se s tím ale samozřejmě nebude dělat tak jako vy, když text znovu a znovu čtete a mažete slovo po slovu, abyste se vešli do stanoveného limitu. Ani náhodou. V novinách vám z něj prostě useknou poslední odstavce. Nesměrujte proto svou pozornost k tomu, abyste napsali co nejlepší závěr, soustřeďte se především na začátek.

Velice důležitou roli hraje titulek, na který se doporučujeme zaměřit. Měl by být nějakým způsobem zajímavý, aby oslovil čtenáře. Když v novinách zahlédnete článek s titulkem „Krádež v obchodě“, pravděpodobně vás nezarazí tolik jako titulek „Hledaný medvěd hnědý ukradl v obchodě hořkou čokoládu“. Tak se snažte lidi šokovat a donutit je článek přečíst.

V textu zprávy pak co nejstručněji napíšete všechny důležité informace o události – co, kdy, kde, jak, s kým.

Jazyk

Vzhledem k tomu, že se jedná o objektivní útvar, je od vás požadován neutrální jazyk bez citového zabarvení. Očekává se, že budete psát informativně, stručně – takže žádné zdlouhavé popisy či subjektivní myšlenky. Tohle je jeden z těch textů, kdy vám nikdo neutrhne prsty za automatizaci. Úlohou zpráv ostatně je dostat informace co nejrychleji mezi lidi, není tedy čas párat se s tím, jak (ne)originálně budou napsané – hlavní je, že budou informativní a fakticky správné.

Nic z toho ale neznamená, že to u maturity můžete odfláknout. Naopak!  Skvělou (především gramaticky správnou) zprávu musíte napsat pořád.

Shrnutí:

  • Sloh musí obsahovat titulek (zajímavý) a text se všemi důležitými informacemi (co, kdy, kde…),
  • pište stručně a objektivně,
  • dělte text do odstavců,
  • vyvarujte se zbytečných (nejen) gramatických chyb.

Reportáž

V reportáži už nejde pouze o holé informace, s publicistickým stylem se zde totiž mísí i styl odborný a umělecký. Jejím úkolem je informovat zajímavě, názorně čtenáři nabídnout co nejpřesnější představu toho, co se odehrálo. Není proto divu, že je podmínkou autorovo očité svědectví.

Když si to převedeme na televizní zpravodajství, je reportáž ta část, kdy reportér hovoří z místa činu, případně i dělá rozhovory se svědky, poškozenými apod. V psané reportáži pochopitelně není možné jít na místo a natočit rozhovor s očitými svědky, ačkoli i jejím úkolem je co nejpřesněji a nejpodrobněji lidem událost přiblížit – jen na to musí jít jinak.

Struktura

Jestli má reportáž něco společného se zprávou, je to rozhodně titulek, kterým musí začínat. I v tomto případě by měl být zajímavý a poutavý – většina lidí v novinách totiž v první řadě kouká právě po titulcích a obrázcích. Vše zachraňující obrázek vy ve škole ani u maturity mít pravděpodobně nebudete, proto na něj nespoléhejte a snažte se vymyslet především chytlavý titulek.

Samotné tělo reportáže by mělo obsahovat stejné informace jako zpráva (co, kdo, kdy, jak, proč, za kolik). Text ovšem nebývá tak krátký jako zpráva, ale i zde je závěr žádoucí.

Autor obvykle bývá účastníkem dění – přiznejme si, že když někdo napíše reportáž o tom, jak nepříjemně se žije na Krymu, bez toho, aby opustil Českou republiku, nebude se jednat o příliš věrohodnou reportáž – je tedy časté využívání první osoby.

Jak jsme se již zmínili – text reportáže v novinách bývá často doplněn i o obrazový materiál, který mu společně s rozhovory účastníků a podrobným popisem všímavého autora dodává na autenticitě. U dnešních on-line médií se často setkáváme u reportáže i s multimediálním obsahem (zvuk, video).

Jazyk

Vzhledem ke kombinací stylů zde není potřeba psát pouze stručně, nezaujatě a nezabarveně. Ano, je pravda, že i z reportáže by měly být jasné ty nejdůležitější informace, ale může to být podáno jazykem lidštějším, hovorovým – tady pozor, hovorová čeština musí být stále spisovná, nepleťte si ji s nespisovnou češtinou obecnou. Stále je třeba psát spisovně a gramaticky správně.

Mohou se v rozumné míře ovšem objevit slova zabarvená, hodnocení, slang i přímá řeč. Nezapomínejte, že jde o kombinaci stylů, celá reportáž tedy nemůže být čistě hodnotící, stále musí v první řadě popsat skutečnost přesně tak, jak je.

Shrnutí:

  • Sloh musí obsahovat zajímavý titulek, text obsahující všechny důležité informace a závěr,
  • často se text doplňuje o obrazové materiály, autorův osobní prožitek, emoce, multimadiální obsah a přímou řeč,
  • jazyk může být hovorový, místy zabarvený,
  • kombinace faktů a prožitků.

Fejeton

Fejeton, ač se to tak na první pohled třeba nemusí zdát, patří mezi nejtěžší slohové útvary. Ne proto, že by měl složitou strukturu. Ne kvůli odborné náročnosti. Kamenem úrazu je to, že tento útvar musí být humorný, což se nemusí zdát jako překážka. Zkuste se ale postavit před padesát různých lidí a vyprávět vtip, který každého z nich rozesměje. Lidé jsou různí. Někdo chápe ironii, někdo ne. Je prakticky nemožné zavděčit se každému. A právě proto je tak těžké napsat dobrý fejeton. Když text ukážete padesáti lidem, nebude se líbit každému z nich – ani Nerudovy fejetony, přestože jsou vzorové, jistě neuctívá úplně každý. Musíte se ale alespoň snažit o to, aby se líbil co největšímu počtu lidí.

Když už víme, jak těžké je se fejetonem někomu zavděčit, hodilo by se říci, co to vlastně je. Jedná se o útvar na pomezí publicistického a uměleckého stylu. Má za úkol ironicky a humorně předložit nějaké aktuální (ne ovšem to hlavní) téma, zkritizovat jej, vyvolat u čtenářů nějakou reakci a v ideálním případě problém napravit.

Struktura

Jak již bylo řečeno, po stránce struktury není fejeton nijak složitý. Musí obsahovat titulek (opět nejlépe kreativní, zajímavý, nevšední, ideálně dvojsmyslný), text samotný a závěr – ten může být uzavřený, otevřený, hluboký, prakticky jakýkoli.

Text má být především čtivý, vyhněte se proto zbytečně dlouhým odstavcům, které čtenáře odradí už od prvního pohledu.

Jazyk

Především díky umělecké stránce věci jsme zase u jednoho z těch textů, kde si s jazykem můžete, ba dokonce musíte vyhrát. Psát máte lehce, zábavně, trefně.

Časté je využití ironie, sarkasmu, nadsázky, hyperbol, gradace. Výjimkou nejsou ani jazykové hry, slovíčkaření, časté dvojsmysly či užití knižních tvarů, které pak v kontextu znějí vtipně.

Ovládáte-li tedy jazyk na skutečně vysoké úrovni, neměl by pro vás být fejeton problém, pravděpodobně se při jeho psaní budete i královsky bavit. Pokud ale s češtinou bojujete a nemáte příliš rozsáhlou slovní zásobu, je lepší se do něj nepouštět, máte-li jinou možnost.

Shrnutí:

  • Sloh musí obsahovat kreativní titulek, text, závěr,
  • autor se vyjadřuje k nějakému aktuálnímu tématu,
  • zpracování musí být humorné, lehké, s nadsázkou a ironií.

Vzorový text – fejeton

Kousek šovinismu

Před válkou jsme se ovšem (právem a tuze) rozhořčovali, když nějaký Vídeňák nebo oficír vynadal některému našemu krajanovi českých psů. V lepším případě dostal takový krobián po hubě; v horším případě jsme ho dali aspoň do novin. Teď se takový případ stává celkem výjimečně a patrně svým časem vymizí. Právě proto se můžeme pozastavit nad smutným přírodním úkazem, že vlastně skoro žádný český pes neexistuje; jenže zde míníme skutečného a čtyřnohého psa. Ptal jsem se už mnoha kynologů a učenců, jak to přijde; jsou irští a skotští teriéři, angličtí boxeři a airdalové, francouzští buldočkové, italští chrti, dánské dogy, němečtí vlčáci, štálpinčové, jezevčíci a dobrmani, ruští chrti a čínští hedvábní pinčové; zkrátka každý své cti dbalý národ má svého vlastního psa, jen my Češi nemáme žádného.

Nedávno jsem viděl vzorný chov slepic; byly tam všelijaké cizí wyandotky a jiná slepičí aristokracie, černá jako uhel, bílá jako labuť, rousnatá a rozčepýřená; ale v jedné drátěné ohradě byly takové drobné a štíhlé slepičky sympatické barvy jako sláma smíšená s trusem, a to prý je zvláštní a výtečná rasa česká, která budí pozornost každého věci znalého cizince. Přiznávám se, že jsem na tyto slepičky pohlížel s jakousi národní hrdostí a povzbuzující důvěrou. Naproti tomu slyším od nejodbornějších koňařů, že nemáme žádný čistokrevný domácí rod českého koně; huculský horský koník k nám patří, abych tak řekl, jenom státoprávně; kdežto kladrubský kůň je vlastně Jihoslovan. Pokud se týče psů, jsme opravdu odkázáni na cizí vlivy; přes tisíciletou národní tradici se nám nepoštěstilo, aby se u nás uplatnila čistá domácí rasa; prostě po téhle stránce nejsme dosud ssamostatní.

Ale nejhorší na věci je, že – jak se zdá – bývaly u nás víceméně čisté domácí rasy, ale naší nepozorností a národním nevděkem jsme je nechali zajít. Prý jsme mívali velmi dobrý český druh loveckého psa, zvaného fousek; nevím, je-li ještě v nějaké hájovně k nalezení. Na Slovensku býval nadmíru svérázný ovčácký pes, zvaný pes fatranský; je prý na vymření, takže zbývá stěží pět nebo šest jakžtakž čistokrevných jedinců. Ví někdo ještě o nějakých lokálních rasách nebo variacích dosti ustálených, aby při čistém chovu vytvořily typ, a přitom takového zjevu a vlastností, aby stály za propěstění? Máme státní psinec, který by byl povinen svému jménu, aby se ujal českého nebo slovenského psa domácího původu, pokud ještě není docela pozdě. Průměrně každého třetího roku se u nás rozmůže jiná psí móda: jednou je to německy dobrman, potom německy vlčák, pak zase francouzský buldog, potom nějaký skotský chlupáč – nebylo by lépe, abychom se zmohli na svého vlastního psa? Není to jistě náhoda, že Angličané, kteří dávají světu nejvíc čistokrevných psích ras, jsou národ zvláštních ctností rodových a politických; ono se říká, jaký pes, takový pán. Hledá se český pes.

Karel Čapek

Pošli tento příspěvek svému blízkému