Světová literární moderna

Období zklamání, dezorientace a chaosu, literatura bez zábran a falešné morálky = začátek opravdu divoké a plodné éry literatury, která láká čtenáře a milovníky umění dodnes. Skoro každý z níže zmíněných autorů žil život rockové hvězdy, někdy více či méně při penězích.

Umělci umírali více či méně mladí, měli či neměli pletky mezi sebou navzájem, jejich duševní zdraví bylo často nalomené tak, že bylo jejich chování nepředvídatelné a mnozí skončili svůj život sebevraždou. Jiní zase propadli novým duchovním směrům, stali se vegetariány nebo zvolili asketický způsob života, často téměř nebo zcela v celibátu. Životy většiny z nich by stály za film – a některým se to vlastně i povedlo…Takže tato kapitola bude poměrně bulvární.

• ABSINTH – zeleně zbarvený alkoholický nápoj s výtažky z pelyňku a dalších bylin, který po požití vyvolává lehké změny vědomí (tzv. zelené nebo absintové víly); v druhé polovině 19. století byl velmi vyhledávaným nápojem, který pomáhal umělcům rozvíjet imaginaci
• SODOMIE = homosexualita (v té době trestná)

Moderna v krátkosti

Vymezuje se proti pozitivismu; lze jí označit většinu literární tvorby, která vznikla po realismu, proti Manifestu se vymezuje z části jen dekadence a někteří katoličtí autoři. Moderna = umění pro umění, neslouží politickým ani vlasteneckým cílům, slouží jen k pozvednutí umění. Podporuje individualismus. Je multimediální – literární tvorba se často pojí s výtvarnou (knižní ilustrace, objevují se první umělecké zpracované knižní obálky) nebo hudební složkou – strukturou a rytmem, ale i snaha zprostředkovat dojem zvukomalebnosti, vykreslit náladu pomocí hudby a zvuků. Obrací se k novým filozofickým směrům a autorům: Nietzsche, Schopenhauer ad., vliv má i Sigmund Freud, který přichází se svým objevem psychoanalýzy. V Rusku se vytváří silná skupina kolem L. N. Tolstého, který kritizuje vývoj společnosti a káže rovnost lidí.

Zástupci moderního malířství

Édouard Manet

Francie; realismus + impresionismus; známá díla: Snídaně v trávě (tento obraz inspiroval i Moneta – viz dále; jsou na něm vyobrazeny dvě nahé ženy a dva muži v oblecích na pikniku – to vzbudilo velké pozdvižení a obraz nebyl vystaven během oficiálního velkého Salonu v Paříži, ale až na tzv. Salonu odmítnutých – výstava odmítnutých děl po skončení oficiálního Salonu), Olympia – akt inspirovaný Tizianovou Venuší; Balkón, Bar ve Folies-Bergère

Claude Monet

Francie; impresionimus; převážně přírodní náměty – krajiny; známá díla: Lekníny, Imprese, východ slunce (někdy Dojem, východ slunce), Snídaně v trávě (Monetova inspirace Manetovým obrazem – zde jsou, Katedrála v Rouenu (mnoho verzí obrazu v různých obdobích a světle)

Edgar Degas

Francie; impresionismus; náměty z baletního a divadelního prostředí a z koňských dostihů; známá díla: Hvězda, Baletní zkouška na jevišti

Auguste Renoir

Francie; impresionismus; nejprve maloval ve stylu P. Rubense, později se snažil o zachycení atmosféry a změn světla na svých obrazech, přivydělával si malováním portrétů, hojně maloval svou rodinu s pečovatelkou; známá díla: Snídaně veslařů, Pařížanka, Velké koupání

Vincent van Gogh

Nizozemí; expresionismus, fauvismus; nesnesitelná povaha, duševní choroba, osobní brand: vlastnoručně uříznuté ucho; sebevražda; známá díla: Slunečnice, vesnické scény – např. Jedlíci brambor, Hvězdná noc, Ložnice v Arles (nazývaný také Modrý pokoj), autoportréty, van Gogh měl tzv. žluté a modré období – tyto dvě barvy mají převahu na všech jeho obrazech

Henri de Toulouse-Lautrec

Francie, konkrétně pařížský Montmartre; inspiruje se u E. Degase a mnoha dalších malířů; malba, kresba a grafika, která měla vliv na vznik secese; obrazy tanečnic a návštěvníků šantánů, kaváren a absinthových barů; osobní brand: velmi malý vzrůst, šišlání; zemřel na syfilis v 36 letech; domovská základna Moulin Rouge – kabaret (Lautrec pro ně tvořil plakáty, portrétoval místní vystupující a prostitutky; je také jednou z hlavních postav muzikálu Moulin Rouge!); známá díla: Mytí, Angličan v Moulin Rouge, Tanec v Moulin Rouge, Tančící Marcelle Lender

Podívejte se na výpravný hudební film Moulin Rouge, ve kterém se setkáte s básníky a umělci, včetně Lautreca i s „absintovou vílou“ a mnoha postavami tanečnic a performerů z kabaretů: https://www.csfd.cz/film/6175-moulin-rouge/prehled/

Edvard Munch

Norsko; expresionismus, fauvismus, vliv naturalismu, prvky symbolismu; nešťastné dětství, částé stěhování, noční můry; duševní porucha; po nástupu nacismu byla jeho díla označena za zvrhlé umění a byla odstraněna z německých výstavních síní; nejznámější obraz: Výkřik

Paul Gaugin

Francie; postimpresionismus; krátce bydlel s Vincentem van Goghem v Arles, po velké hádce, při které na něj van Gogh útočil břitvou, si van Gogh uřízl ucho a poslal ho Gauginovi do hotelu, kam Gaugin utekl; proslavil se obrazy z Tahiti, kde si mj. našel místní ženu, které říkal Tehura, a která se stala také jeho modelkou; známá díla: Tahiťanky – Dvě ženy na mořském břehu; Manao Tupapau, Tehamana, Mateřství, Nevermore, Odkud přicházíme? Co jsme? Kam jdeme?

Moderní architektura:

• Paříž – Eiffelova věž – 300 m; postavena u příležitosti 100. výročí Velké francouzské revoluce; původně si získala přezdívku „jehla v oku Paříže“; je pojmenována po svém konstruktérovi Gustavu Eiffelovi; měla stát jen 20 let, ale stojí dodnes a je nejnavštěvovanější atrakcí hlavního města
• New York – Chrysler Building – 305 m; postaven ve stylu art deco; původně nejvyšší budova v NY, krátce po dostavění ji ale překonal Empire State Building
• Londýn – Tower Bridge – technická památka; visutý a zvedací míst se dvěma věžemi; původně byl zvedací mechanismus ovládán parním strojem; horní lávky původně sloužily pěším pro přechod řeky v době, kdy byl most ve zvednuté poloze kvůli průjezdu lodí.

Kontext doby

V Evropě pokračují jednotlivé národy v boji za vlastní národní identitu – v Trojspolku (byl ustaven 1882) Německo, Rakousko-Uhersko a Itálie (tzv. Centrální mocnosti), se zejména na začátku 20. století děje mnoho změn, které časem vedou k 1. světové válce: slovanské národy prahnou po osamostatnění, Rakousko-Uhersko je naopak čím dál víc závislé na Německu.

V roce 1908 si Rakousko-Uhersko nárokuje Bosnu a Hercegovinu, které přes odpor místních připojí k Habsburské říši. To vyvolá mj. válku mezi jugoslávskými státy. Později – v roce 1914 v Sarajevu dojde k atentátu na Františka Ferdinanda d´Este (pomůcka: „sedm kulí v Sarajevu“) – on i jeho žena jsou zastřeleni a atentát se stane záminkou pro vypuknutí 1. světové války. Pachatelem je Gavrilo Princip ze skupiny Mladá Bosna, která usiluje o sjednocení jižních Slovanů („jugoslávců“).

V roce 1893 vzniká Dvojdohoda o spolupráci mezi Francií a Ruskem. Později, v roce 1904 vzniká Trojdohoda, když se k nim připojuje Velká Británie. Tyto velmoci tímto vyřeší své spory o kolonie, které jsou v té době na vrcholu.

Rusko soupeří v letech 1904-1905 s Japonskem. Porážka Ruska se stane důkazem zaostalosti ruské armády – i celé země.

Ve společnosti probíhá sociální krize, což vede k vzedmutí dělnických hnutí, radikalizaci, rozšíření antisemitismu. Ženy touží po zrovnoprávnění (nový československý stát mezi prvními uzákoní volební právo žen!).

Rozvoj vědy a techniky vede k oslabení vlivu církve i úpadku křesťanských hodnot. Společnost zažívá nejistotu a deziluzi.

Naopak kvete umění, ve kterém se otevírají příležitosti pro nové vidění světa a s ním i vznik nových uměleckých směrů. Rozvoj obchodu a vznik nových institucí a národních států mj. vede k velkému stavebnímu boomu. Vzniká secese – originální sloh, který se vyznačuje dekorativností, která využívá přírodní motivy, líbivé motivy z přírody, ale i postavy žen. Na něj později v architektuře naváže o mnoho „čistší“ a od dekorativnosti oproštěný funkcionalismus. Krátce se taky objevuje styl zvaný art deco, který se projevuje nejvíce v designu.

Zástupci secese v umění jsou např. architekti Antoni Gaudí (Familia Sagrada, Barcelona), Jan Kotěra (Muzeum Hradec Králové), Osvald Polívka (Obecní dům v Praze), Dušan Jurkovič (Pustevny, Nové Město nad Metují). Technickou secesní stavbou je např. Tower Bridge v Londýně. Zástupcem secesního malířství je např. Gustav Klimt.

Umělecké směry tohoto období

• Impresionismus – umělecký směr, který se pokouší zachytit okamžitou atmosféru jedinečné, neopakovatelné chvíle, okamžik duševního rozpoložení a přirozenou krásu. Tím se odchýlili od tradičních pravidel – zejména ve výtvarném umění.
  Literární směr navazuje na malířství, které se v té době obrátilo z ateliérů do plenéru (přírody) – tento směr je spojen se jménem francouzského malíře Clauda Moneta, jehož obraz Imprese, východ slunce, dal vzniknout pojmu impresionismus (název pochází ze slova imprese = dojem).
  Představitelé: Fráňa Šrámek, Rudolf Těsnohlídek, Franz Kafka, Rainer Maria Rilke, Anton Pavlovič Čechov
• Symbolismus – cílem symbolismu je zobrazovat věci, které nelze popsat racionálně. Je reakcí na realismus a pozitivismus. Důraz klade na duchovno, tajemno, snahu proniknout hlouběji pod povrch věcí. Za tím účelem využívá např. symbol a metaforu.
  pro symbolickou literaturu – zvláště poezii, je typická inspirace hudbou a snaha narušit pravidelnou formu verše, později převážně využívání volného verše.
  Představitelé: Antonín Sova, Otokar Březina, Růžena Svobodová, Paul Verlaine, Arthur Rimbaud
• Dekadence – znamená úpadek nebo rozpad; původně je spojována se společenským a kulturním úpadkem, v polovině 19. století ale popisuje pocity smutku, zmaru, beznaděje i nudy, které se promítají do dekadentních děl i životního stylu (drogy, okultismus, extrémní náboženství, sexuálně nevázaný život apod.)
  Představitelé: Oscar Wilde, Jiří Karásek ze Lvovic, Karel Hlaváček

Světová literatura

Francie – tzv. prokletí básníci

Generace tzv. prokletých básníků působila v poslední třetině 19. století převážně v Paříži. Jejími zástupci byli Charles Baudlaire, Paul Verlaine (podle jeho eseje jsou pojmenováni), Arthur Rimbaud a Walt Whitman, dále Tristan Corbière a další. Někdy je za prokletého básníka označován také renesanční autor Francois Villon.

Hlavním znakem jejich tvorby bylo hledání krásy v ošklivosti, soustředění se na do té doby tabuizovaná témata. Tato básnická společnost proslula dekadentním životním stylem, holdováním alkoholu, drogám, násilí atd. Byli mezi nimi také lidé odsouzení za různé zločiny, ale i obvinění ze zakázaných sexuálních praktik (např. Verlaine měl homosexuální vztah s Rimbaudem, na svoji manželku byl hrubý, časem se z toho stal klasický případ domácího násilí – skončilo to rozlukou; později se chtěl pokusit o sebevraždu, namísto toho ale vyvolal scénu a střílel na Rimbauda – mrkněte se na film Úplné zatmění z roku 1995 s Leonardem DiCapriem, tam to všechno uvidíte…)

Charles Baudlaire (1821-1867)

Francouzský básník, překladatel, kritik, první z řady „prokletých básníků“, jehož tvorba výrazně ovlivnila generaci jeho současníků a dala podnět k vzniku moderní poezie.
Baudlaire byl přes poměrně dobré studijní výsledky a nezpochybnitelný talent nepříliš dobrým studentem – byl roztržitý, nebyl schopen se soustředit a neměl zřejmě nejlepší vztah k autoritám. Po absolvování gymnázia se zapsal na právnickou fakultu. Chtěl být ale básníkem, což nepodporovali jeho rodiče. Namísto studia vymetal hospody a nevěstince, utrácel, pil a vedl divoký sexuální život, v důsledku čehož si „uhnal“ syfilis.
Rodiče měli snahu ho napravit, poslali ho proto nejprve do Kalkaty, odkud se dostal na ostrovy Réunion a Mauricius. Poté se vrátil zpět do Paříže, kde se seznámil s mladou kreolkou Jeanne Duvalovou, do které se vášnivě zamiloval a jež se stala jeho inspirací (zejména pro básně ze Sbírky Květy zla, ale i několik dochovaných kreseb). Od roku 1843 začal Baudlaire experimentovat s drogami a postupně se stal závislým. Navíc se u něj čím dál více projevovaly projevy spojené se syfilis, začal mít navíc i psychické potíže – stihomam, deprese i halucinace.
Později objevil dílo E. A. Poea a přeložil jej do francouzštiny.
Zejména od 50. let byly inspiračním zdrojem jeho díla další ženy – některé využíval on, jiné naopak jeho. Herečka Maria Daubrunová ho například využívala k tomu, aby dosáhla kariéry. S Jeanne Duvalovou žil Baudlaire krátce ve společné domácnosti. Po krátké odluce se opět vrátili k sobě, když Jeanne onemocněla.
Kolem roku 1866 po zklamání z cesty do Belgie se u Baudlaira začaly projevovat zdravotní a duševní potíže. Po jednom ze záchvatů mrtvice byl převezen do nemocnice a odtud do sanatoria, kde v srpnu 1867 zemřel.

Během života bylo mnoho jeho básní soudně zakázáno! Znovuobjevení jeho díla a největší vlna obdivu se mu dostalo po roce 1917, kdy vyšla reedice sbírky Květy zla.

Dílo:

Květy zla

Básnická sbírka se skládá z šesti částí a obsahuje téměř 150 básní. Sbírka i jednotlivé básně byly mnohokrát zakazovány a jak Baudelaire, tak jeho vydavatelé, byli stíháni za urážku morálky i mravnosti.
Části sbírky se jmenují: Spleen a ideál, Pařížské obrazy, Víno, Květy zla, Vzpoura a Smrt. Básně jsou plné kontrastů – strach vs. nadšení, krása, opovržení i fascinace. Básně jsou velmi obrazivé.

Ukázka z básně Zdechlina (někdy uváděna pod názvem Mršina):

Má duše, zdali vzpomínáš si, moje štěstí:
Po ránu v sladkém podletí
Zdechlinu strašnou spatřili jsme na rozcestí
Uprostřed šutru ležeti.

S nohama ve vzduchu tak jako vilná žena,
Škvaříc a potíc samý jed,
Smrdutým břichem beze studu rozevřena
Se nabízela pro pohled.

Slunce pralo plnou silou do hniloby,
Jak by v ní chtělo vznítit var
A v zlomcích velké přírodě jak zkoušelo by
Vrátit, co spjala v jeden tvar.

Nebe se na tu pyšnou prašivinu smálo
A rozvila se jako květ.
Na trávu hnedle – tak to strašně zapáchalo –
Mohla ses mi tam poroučet.

Roj much, jenž bzučel v pupku této shnilotiny,
A červi pruhy černými
Když valili se z ní jak z husté tekutiny,
Hýbali cáry živými.

…

(překlad Ivan Slavík)

Paul Verlaine (1844-1896)

Básník, jeden z hlavních představitelů symbolismu a překladatel. Intimní přítel Arthura Rimbauda.

Verlaine byl nadějný básník, který obdivoval dílo Victora Huga a už od mládí se přátelil s umělci, které potkával v pařížských salónech. Krátce po vydání své první sbírky se oženil a vedl spokojený život se svou manželkou a malým synem. Manželce věnoval sbírku Dobrá píseň. Jen o necelý rok později ho dopisem oslovil mladý básník Arthur Rimbaud, který Verlainovi poslal své básně. Jejich hloubka a kvalita upoutala Verlaina natolik, že Rimbauda pozval k sobě a ubytoval ho ve svém bytě. To bylo počátkem „zkázy“. Mezi oběma muži vznikl vášnivý milostný vztah. Naopak Verlaine začal pít a choval se nevyzpytatelně a agresivně ke své ženě, která byla navíc v té době znovu těhotná. Nakonec požádala o rozvod.

Verlaine s Rimbaudem pak vedli divoký bohémský život, který provázelo mnoho dramatických událostí včetně pokusu o sebevraždu a vraždu. Verlaine potom skončil na dva roky ve vězení, kde se obrátil na víru, ale pokračoval zároveň v tvorbě.

Po propuštění se stal učitelem, žil na venkově, kde měl mj. další vztah s mužem – Lucienem. Když Lucien po krátké nemoci zemřel, Verlaine se opět vrátil do Paříže a znovu žil nespoutaným životem a věnoval se psaní. Mimo básní publikoval také články o prokletých básnících. Nějakou dobu žil se svou matkou, ale opět byl vůči ní agresivní a znovu se dostal do vězení.

Na konci života udržoval vztah se dvěma ženami a vydával vzpomínkové knihy a nová vydání básní, přednášel na turné v Belgii a Anglii. Přesto žil v bídě.
Verlaine byl v roce 1894 zvolen Knížetem básníků (Prince des poètes).
V roce 1895 se Verlainovy zdravotní problémy výrazně zhoršily. Zemřel 8. ledna 1896.

Ve svých básních Verlaine zachycuje své pocity a nálady, okamžiky, dojmy a smyslové vjemy. Používá rytmus a melodii a schválně narušuje verš tak, aby nebyl automatický nebo příliš umělý. Jeho způsob psaní poezie byl proto mj. inspirací pro některé hudební skladatele.

Používal mj. rým zvaný asonance:

Asonance – nedokonalý rým, který spočívá pouze ve shodě samohlásky v poslední slabice verše (např. dar – van)

Dílo:

• Saturnské básně – básně s prvky impresionismu, intimní a přírodní poezie; napsáno před seznámením s Rimbaudem
• Romance beze slov – sbírka napsaná během soužití s Rimbaudem a obsahující mnoho paralel s jejich tehdejším společným životem; vrcholné dílo, ve kterém volně prolíná své nálady, pocity a dojmy tak, jako malíři – impresionisté ve svých obrazech
• Básnické/Poetické umění – báseň ze sbírky Kdysi a nedávno, ve které Verlaine definoval zásady moderní poezie
• Prokletí básníci – esej, úvahy o tvorbě jeho současníků
• Vzpomínkové prózy – Moje nemocnice, Moje vězení, Vyznání – Zpovědi, Čtrnáct dní v Holandsku
• Erotická poezie, Věnování – sbírka poezie, v níž jsou básně věnované konkrétním umělcům a přátelům

Jean Arthur Rimbaud (1854-1891)

Francouzský dobrodruh a básník, jehož vychovávala převážně konzervativní a silně věřící matka. Rimbaud byl od dětství problémové dítě – rval se, utíkal z domu, měl výbuchy hněvu. Jeho školní prospěch by se ale dal považovat za výborný, měl zájem o literaturu a psal poezii. První báseň mu byla otištěna v pouhých 15 letech. O rok později Rimbaud obepisoval básníky, od nichž očekával podporu a možná i nějakou spolupráci.

Jediný, kdo mu nabídl svou společnost, a dokonce i byt, byl Paul Verlaine, který pozval mladíka k sobě do Paříže (o jejich soužití více pod heslem Paul Verlaine). S Verlainem (a nejprve i s jeho manželkou a dítětem) žil Rimbaud do doby, než mezi oběma básníky došlo k vypjaté situaci, která vyvrcholila postřelením Rimbauda.

Znovu se potkali v roce 1875, kdy už Rimbaud měl ke své tvorbě výhrady a rozhodl se se psaní skončit. Vstoupil do armády, poté dezertoval, cestoval s cirkusem, poté pobýval v Egyptě, na Kypru, v Jemenu a Etiopii (tam obchodoval s kávou), a poté byl ze zdravotních důvodů deportován do Francie, kde mu byla amputována noha. Zemřel později v 37 letech.

Rimbaudova poezie brzy překonala dílo Paula Verlaina, ke kterému mladší básník zprvu vzhlížel. Později ale sám rozvinul vlastní poetiku a využíval vlastní básnické prostředky. Rimbaud vycházel ze svých subjektivních prožitků, dával najevo pohrdání měšťanskou společností a k náboženství, obdivoval revoluci a neváhal porušovat všechna tabu. Nenáviděl zbabělost, všednost, zastaralé tradice i povrchnost. Jeho básně oplývají silným nábojem a fantazií.

Dílo:

• Spáč v úvalu – líčení přírody a mrtvého vojáka ležícího v úvalu s prostřeleným bokem (jedna z básní, kterou poslal Rimbaud Verlainovi, když ho oslovil dopisem)
• Sezóna v pekle – sbírka, kterou sám Rimbaud vydal v roce 1873; označuje se za vrchol jeho tvorby
• Básně a iluminace – básnická sbírka
• Opilý koráb – báseň, v níž se básník přirovnává ke korábu na rozbouřeném moři. Koráb proplouvá mezi životem a smrtí.

Ukázka z básně:

Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice
do vzduchu bez ptactva za gigantický plot,
mne nezachrání už záchranná plachetnice,
můj trup je opilý přívaly slaných vod,

já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,
já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,
kde roste převzácná pochoutka pro malíře –
sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky, kostrami mořských koníků,
já plul jsem za nocí v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
jež rozléhaly se na sto mil do dálky,
já náhle zatoužil jsem podívat se domů
na starou Evropu a lesní rusalky.

Stephane Mallarmé (1842-1898)

Básník (symbolista) a esejista, zástupce generace prokletých básníků. Mj. pořádal ve svém bytě literární salony, na kterých hostil umělce – básníky, hudebníky a skladatele, malíře a další.

Jeho tvorba je inspirována sny a dojmy z nich, jeho zájmem o filozofii a lingvistiku, také ale dílem Ch. Baudelaira a Edgara Allana Poea, kterého Mallarmé překládal do francouzštiny.

Jeho dílo se skládá z jednotlivých básní, poem, sonetů apod. Dotýká se jsoucna a bytí. Častými motivy jsou prohra, vzepětí, únava, touha, božství, a typickými emblémy, které využívá, jsou labuť, váza, hvězdná obloha, podzim, voda.
Mallarmé rezignuje na vázaný verš, experimentuje s roztříštěním narace (vyprávění) a nechává prostor náhodě. Jeho dílo bylo inspirací pro mnoho skladatelů (Debussy, Ravel).

Dílo:

• Herodias – nejprve psáno jako drama, poté jako báseň – zpěv Herodias a Zpěv sv. Jana (Herodiada se stala inspirací pro hudební skladbu Paula Hindemitha)
• Vrh kostek nikdy nezruší náhodu – inspirováno mořeplavcem Vasco da Gammou, motiv mořeplavce, který bloudí a ztroskotává (hledá vyšší řád a smysl věcí). Cílem pouti je věčné bloudění.
• Faunovo pozdní odpoledne – Faunovy milostné požitky s nymfami

Ukázka z díla:

Co je mi polibek, proradnic levný skvost,
ta něžná nicůtka tak vyhlášené chuti,
na hrudi panické já skrývám zahryznutí,
jímž šlechetnější zub pod kůži proniká;
leč dost! to tajemství má za důvěrníka
jen rákos zdvojený, jenž pod blankytem pěje,
a rozrušenou tvář za sebou obraceje,
v svém sólu pomýšlí na krásu, bavenou,
kam tóny dolehnou, šalebnou záměnou
mezi jí samotnou a důvěřivou písní;
jenž míří do výše, kde obrys lásky zpřísní,
aby dal vytrysknout ze snů o křivce zad,
již okem zavřeným dál toužím sledovat,
zvučné a zbytečné linii monotónní.
Nástroji úniků, z nějž vábný tón se roní,
zkus tedy u jezer, kde čekáš, vykvést zas!
Ke slávě bohyní chci rozeznít tvůj hlas,
a modlář svéhlavý, jenž neuznává vinu,
chci znovu rozvázat pás jejich sličných stínů:
když z hroznů všechen jas jsem vysál s chtivostí,
tu pocit lítosti já zažehnávám lstí,
pozvedám se smíchem do nebe prázdný hrozen,
ty slupky nadouvám, a k opilosti zrozen,
tou tkání zářivou hledím vstříc večeru.

Belgie

Émile Verhaeren (1855-1916)

Francouzsky píšící básník a dramatik. Původně vystudovaný právník se přátelil s mnoha zajímavými lidmi a umělci ve svém okolí, založil také socialisticky orientovaný magazín (revui) o moderním umění. Právnické povolání čím dál více zanedbával. Žil bohémským životem, věnoval se psaní a výtvarné kritice. V důsledku špatného životního stylu začal mít zdravotní i duševní problémy a jeho život se stal dekadentním.

Jeho životní postoje se postupně mění od víry v pokrok a humanismus, přes vstup do dělnické strany, ve které setrvává a věnuje se osvětové činnosti až do první světové války, která pro něj znamená zásadní zvrat a deziluzi a přiklání se k francouzským nacionalistům. Poté pořádá přednáškové turné, během kterého ale nešťastnou náhodou umírá při pádu pod vlak.

Dílo

• Vlámské obrázky – jeho básnický debut, parnasistní poezie oslavující jeho rodný kraj
• Chapadlovitá města – sbírka, která je součástí trilogie (Přeludné krajiny, Chapadlovitá města a drama Svítání); symbolická poezie oslavující pokrok, města a sílu lidstva, v jehož sbratření doufá.

Anglie

Oscar Wilde (1854-1900)

Básník, dramatik, prozaik a esejista irského původu, který působil v Anglii. Wilde pocházel ze zajímavé dublinské rodiny – otec byl lékař, matka irská nacionalistka a básnířka. V jejich domě se konaly společenské večery, které navštěvovalo mnoho zajímavých osobností.

Wilde během byl svého života právem označován za dandyho (to bylo v té době označení extravagantních fešáků – něco jako mix dnešních metrosexuálů, hipsterů a zlaté mládeže), není proto divu, že se zabýval krásou, estetikou, vkusem a nevkusem. Wilde mj. proslul svou leností a odporem k práci. Jako jeden z mála spisovatelů pracoval spíše sporadicky (dlouhodobou prací byla jen redakční práce v časopisu Svět ženy).

Po studiích se mladý Wilde odstěhoval do Londýna, kde se věnoval psaní. Velmi ho oslovovala dekadentní tvorba a sám začal v tomto duchu psát. Byl velice nekonvenční a nebál se šokovat, poukazovat na přetvářku a dotýkat se tabuizovaných témat. Protože byl šarmantní, inteligentní a výborný vypravěč, dostávalo se jeho tvorbě i přes její obsah vždy velice příznivého přijetí. První sbírka mu vyšla v roce 1881 (pod názvem Básně), poté odjel na turné do Ameriky, kde pořádal množství přednášek o estetice. Po návratu do Londýna pořádal přednášky o životě v USA a propagoval moderní životní styl.

Ve svých 30 letech se Wilde oženil a s manželkou měl dva syny. Věnoval se žurnalistice, vyjadřoval se k aktuálním událostem, a dokonce se stal redaktorem časopisu Svět ženy, který byl zaměřen na téma rodičovství, kultury, politiky a společnosti. Po odchodu z redakce se rozhodl věnovat výhradně své tvorbě a od roku 1889 publikuje množství povídek, divadelních her a v roce 1891 jeho nejslavnější román Život Doriana Graye.

Od roku 1891 ale také Oscar Wilde udržuje milostný poměr s mladým lordem Alfredem Douglasem. Otec lorda během premiéry hry Jak je důležité míti Filipa vyvolá skandál, který vyústí v soudní proces za přečin proti mravopočestnosti. Wilde je na dva roky odsouzen k nuceným pracem. Během uvěznění píše. Po propuštění publikuje svou poslední báseň Baladu o žaláři v Readingu, nějakou dobu žije s Alfredem, ale na nátlak jeho rodiny se musí rozejít. Wilde odjede do Francie, změní si jméno a sporadicky píše. Na následky nemoci umírá v roce 1900 v Paříži.

Obraz Doriana Graye – román s prvky hororu, s faustovskou zápletkou (upsání duše ďáblu). Román byl nejprve cenzurován a vydán jen časopisecky – po kapitolách (původně jich bylo 13, po dopsání 20). Wilde v románu odkazuje na různé autory (např. na Platona, Shakespeara, Aristotela i na Bibli)
Dorian Gray je nádherný mladík, který se stane modelem malíře Basila. Při jednom sezení se seznámí s lordem Henrym, jehož názory mu imponují. Lord Henry tvrdí, že na světě je nejdůležitější mládí a krása. Dorian Gray si uvědomí, že i on bude stárnout a zůstane po něm jen krásný portrét. Proto vysloví „kletbu“ – přeje si, aby stárnutí a důsledky života nenese jeho vlastní tvář, ale jeho portrét. Jeho přání se naplní. Dorian žije a zdánlivě nestárne, jeho tvář je stále krásná. On ale začne své „výhody“ využívat, postupně páchá zlé skutky – a ty se propisují do jeho obrazu. Vysvobodit ho může jen pokání…

(S postavou Doriana Graye se setkáte mj. v seriálu Penny Dreadful)

Další díla:

• Pohádky: Slavík a růže, Šťastný princ, Sobecký obr, Oddaný přítel, Jedinečná raketa
• Pro mladé čtenáře – Strašidlo Cantervillské
  
• Divadelní hry – Jak je důležité míti Filipa, Ideální manžel, Salome (zakázáno cenzurou), Vějíř Lady Windermerové, Bezvýznamná žena atd.

USA

Walt Whitman (1819-1892)

Americký spisovatel a novinář, odpůrce otroctví, zastánce rovnosti lidí a ras. Během americké občanské války pracoval jako dobrovolný ošetřovatel.

Je jedním ze zakladatelů moderní americké poezie. Ve svých pracech oslavuje technologické výdobytky, krásu každodenního života a práce. Pro své radikální názory byl mnohokrát propuštěn ze zaměstnání (patřil k levicově demokratickému proudu).

Předpodvídal mj. vznik nového hnutí – jakési víry, která odmítala konvenční společnost, podporovala svobodu sebevyjádření, tíhla k mystice, východním náboženstvím a odmítala techniku. Později vznikla tzv. beat generation, která nesla známky jeho předpovědi.

Dílo:

• Stébla trávy – jediná sbírka, kterou Whitman napsal, má téměř 400 básní, které celý život přepisoval – obsahuje mj.: úvodní báseň oslavující demokracii, básně z občanské války – část pojmenovaná Rány na buben nebo básně věnované A. Lincolnovi, např. O Captain! My Captain!

Ukázka:

Ó Vůdce, můj vůdce!
Na smrt presidenta Lincolna.

Ó Vůdce můj! ó Vůdce můj! tvá cesta má juž cíl,
koráb, jenž každou bouři snes’, svou cenu vydobyl.
Zde přístav již, ó zvony slyš, a vešken jásá lid,
za kormidlem zrak nezlomným bez bázně, hrdě lít.
Však srdce! srdce! srdce!
krev rudá kape odevšad,
na palubě můj Vůdce spí,
tam chladný, mrtvý pad’.

Ó Vůdce můj! ó Vůdce můj! vstaň, slyš ty zvony hřmít,
vstaň – tobě vlajka kývá – pojď, roh slyším tobě znít,
pro tebe stuhy a kytic směs, dav tísnící se v běh,
pro tebe jásot, volání, vír mass, zrak lačný všech.
Sem Vůdce! drahý otče!
jak objal bych tě rád!
což je to sen, na palubu
tys chladný, mrtvý pad’.

Můj Vůdce, žádná odpověď – má bledý, němý ret,
mé objetí víc necítí, tep ztichl, v tváři zbled‘,
odveden koráb v bezpečí, svůj cesta našla cíl,
kde orkan hřměl, on vítěz jel, kam chtěl se v přístav skryl.
Ó jásej břehu, zvone zni!
já v žalu mohu stát
na palubě té, Vůdce můj
kde chladný, mrtvý pad’!

Překlad Jaroslav Vrchlický

Německo

Rainer Maria Rilke (1875-1926)

Rilke byl rodák z Prahy, básník a spisovatel. Je zástupcem symbolismu, lyrik, v jehož tvorbě se věnuje zejména tématům smyslu života, smrti a lásky. Pro své temné a duchovně založené básně bývá označován za „básníka smrti“. Některé jeho povídky jsou ovlivněny jeho dětstvím a mládím v Praze.

Jeho zařazení mezi německé básníky může být považováno za sporné:

1. Praha byla v té době součástí Rakouska-Uherska
   
2. na území Čech a Moravy žil Rilke minimálně do 20 let
   
3. v armádě sloužil na rakouské straně
   
4. psal převážně německy (později i francouzsky)

Příslušnost k německým autorům tedy vyplývá zřejmě z toho, že jeho díla jsou psaná v němčině, nicméně je zároveň považován za jednoho z pražských autorů píšících německy (Max Brod je označuje jako Jung-Prag, patří sem např. i Franz Kafka).

Rilkeho matka mladého Rainera do pěti let vydávala za holčičku (Renée – odtud později Rainer). Studoval v Praze, Linci a Mnichově. Brzy se začal stýkat se staršími ženami, jimiž se nechával vydržovat. Zámožné ženy z celé Evropy, ze šlechtických kruhů, často se zajímavým povoláním, částečně kryly jeho náklady na život a byly jeho múzami.

Rilke se stýkal s mnoha významnými osobnostmi, např. baronkou Sidonií Nádhernou, Borisem Pasternakem (básník a spisovatel, nositel Nobelovy ceny), Stefanem Zweigem (rakouský prozaik židovského původu) apod. Po první světové válce žil Rilke z velké části ve Švýcarsku, kde nakonec i zemřel.

Dílo:

• Kniha hodinek – básnický soubor o třech dílech (trilogie); obsahuje části Kniha o mnišském životě, Kniha o putování, Kniha o chudobě a smrti; hodinkami se myslí pravidelné modlitby mnichů k Bohu, meditace a rozhovory s Bohem, které potvrzují jeho existenci.
• Nové básně – sbírka poezie, ve které se Rilke odklání od svého původního barvitého stylu a klade větší důraz na myšlenku; verše jsou přísnější a více strohé než u jeho předchozíchprací
  
• Sonety Orfeovi – sbírka básní na téma příběhu Orfea a Euridiky; autorovo zamyšlení nad světem a životem, životními jistotami, hold přírodě a lidské existenci. Vrcholné dílo R. M. Rilkeho.
  Zápisky Malta Lauridse Brigga – román psaný jako fiktivní deník mladého dánského umělce, který žije v Paříži, kde prochází duševní krizí.

Rusko

Alexandr Alexandrovič Blok (1880-1921)

Ruský básník a dramatik, zakladatel ruského symbolistického dramatu. Byl mj. manželem dcery známého chemika Mendělejeva (Mendělejevova periodická tabulka prvků). Po revoluci v Rusku v roce 1917 (svrhnutí cara a založení Ruské republiky, které později vedlo k založení Sovětského svazu) měl možnost emigrovat. Rozhodl se ale, že zůstane v těžkých dobách ve své zemi.

• Verše o krásné dámě – básně věnované jeho manželce Ljubov Dmitrijevně Blokové; sbírka milostné lyrické poezie, kterou uzavírá část revoluční poemy s názvem Dvanáct
• Dramata: Panoptikum Král na náměstí, Růže a kříž a Neznámá

Anton Pavlovič Čechov (1860-1904)

Ruský prozaik a autor mnoha úspěšných divadelních her. S odřenýma ušima vystudoval gymnázium, poté začal v Moskvě studovat medicínu a pracovat jako lékař. Sám ale už v mládí onemocněl tuberkulózou. Vzhledem k tomu, že měl chudou klientelu, musel si sám přivydělávat psaním článků. Přispíval do humoristických časopisů a petrohradských novin. Později se vrhne na psychologickou prózu, za což dostane v roce 1888 cenu ruské Akademie věd. 

V roce 1890 se vypravil na cestu na Sibiř, odkud pořídil zprávu o životě trestanců na nucených pracích. Poté ještě podniknul další cesty po Evropě. Po návratu se přestěhoval na venkovské sídlo, kde si otevřel lékařskou praxi. Později se ale ze zdravotních důvodů přestěhuje na Krym. Bydlel v tzv. bílé vile na Jaltě. 

Čechov měl několik zásadních vztahů se ženami. Jednou z nich byla jeho pozdější manželka a přední herečka jeho divadelních her Olga Knipperová. S ní prožil poslední tři roky svého života. Zemřel v Německu, v lázních, kam odjel na léčení. Bylo mu jen 40 let. 

Anton Pavlovič Čechov je autorem tzv. lyrického dramatu. Příznačné je pro něj, že jeho postavami jsou „zbyteční lidé“ a děj se odehrává více v jejich vnitřním světě, než v realitě. Jeho díla mají komický nádech, ale oscilují zároveň na hraně hořkého dramatu. Postavy tak dokáží věrně a uvěřitelně obsáhnout složitost života, vztahů a opsat jejich pocit zbytečné a nejasné podstaty jejich vlastní existence. Drama je nedějové – Čechov ho staví na atmosféře mezi postavami.
Jeho hry postrádají první – vstupní dějství (tj. mají čtyři dějství namísto obvyklých pěti), začínají nejasně, bez uvedení do děje tam, kde už existuje nějaká předchozí zápletka. Většina her se odehrává na venkovském sídle a mezi postavami obvykle nechybí lékař. Čechov své hry uváděl jako komedie i přesto, že přes určitou komiku neměly pozitivní vyznění.

Dílo:

• cca 600 povídek – např. Dům s mansardou, Dáma s psíčkem, Mužici a další,
• cestopisy ze Sibiře – Cestopisné zážitky z cesty po Sibiři, Ostrov Sachalin (zde popisuje nelidské poměry v místních káznicích, kde si odsouzenci odpykávají trest na nucených pracích, nebo jsou ve vyhnanství).

Dramata:

• Racek – hra o nenaplněných milostných touhách; hlavními postavy jsou dvě herečky a dva spisovatelé.
• Strýček Váňa – hra se odehrává na venkovském sídle, kam přijíždí na léto jeden z bratrů – spisovatel – se svou o mnoho mladší ženou Jelenou. Zatímco nepříliš úspěšný, ale uctívaný spisovatel Serebrjakov zaměstnává svého bratra a lidi ze statku, kteří ho finančně podporují, Jelenu si namlouvá mladý lékař Astrov a Ivan (Strýček Váňa).
• Tři sestry – divadelní hra, jež sleduje neutěšené osudy sester Olgy, Máši a Iriny Prozorovových a jejich bratra. Zatímco Olga je neprovdaná stará panna toužící po lásce, Máša žije v nešťastném manželství a Irinu čeká velké zklamání v lásce, jejich bratr Andrej žije se svou dominantní ženou Natašou. Postupný úpadek a zmar, jež divák sleduje, má ale nadějný závěr.
• Višňový sad – sociálně kritická komedie (tragikomedie); na pozadí marného boje o starý sad a zadlužené panství šlechtičny Raněvské se odehrávají nenaplněné milostné touhy dalších postav. Raněvská se odmítá vzdát sadu, protože je součástí její minulosti a ona sní o tom, co tu jako malá prožívala. Zároveň je ale prodej majetku neodvratný, neboť je Raněvská zadlužena. Potom, co obchodník Lopachin sad koupí a zničí, Raněvská se vrací do Paříže, kde do té doby žila se svou dcerou Aňou. Na statku, v domě, který čeká na demolici čeká na smrt starý komorník Firs.

Pro Višňový sad je typická monologizace dialogů – tj. postavy vedou monology bez ohledu na to, co říkají ostatní postavy; divák se tak dostává přímo „do hlav“ jednotlivých postav a zároveň může intenzivně vnímat jejich pocit osamělosti.

V Čechově hrát je také častým motivem neschopnost vzájemné komunikace a neschopnost jednat a něco změnit. Např. ve hře Racek spolu postavy vzájemně nesdílejí vzájemnou náklonnost, proto se ani nemohou „setkat“.