Rozbor uměleckých textů: Eufonie (libozvučnost)

Pozastavili jste se někdy při čtení básně nad tím, jak krásně báseň zní, a to jste ji četli třeba jen potichu? Věděli jste, že je to díky správnému uspořádání samohlásek? Tomuto jevu říkáme eufonie.

Jak eufonii poznáme?

S eufonií neboli libozvučností / libozvukem se nejčastěji setkáváme v beletrii. Jedná se o specifickou zvukovou skladbu slov či vět v projevu, kdy za pomoci uspořádání určitých hlásek nebo jejich skupin ve verši, vzniká příjemný zvuk. V takovém projevu se ve vysoké míře objevují samohlásky a dvojhlásky (=ou, au, eu).

Tento zajímavý jazykový princip je poté ještě umocněn, když autor beletrie takto umělecky působivé uspořádání hlásek nebo jejich skupin opakuje. Eufonie patří spolu se zvukosledem a zvukomalbou mezi zvukové básnické figury.

Příklady:

V mhách stříbrných měsíčních paprsků se taví sníh. (Toman)
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou, v vlasť jedinou i v dědictví mi danou, v kolébku svou i hrob svůj, matku svou, v šírou tu zemi, zemi jedinou. (Mácha, Máj)

Opakem eufonie je kakofonie neboli nelibozvučnost / nelibozvuk.

Pro jistotu ještě jednou:

EUFONIE = příjemné uspořádání zvuků v projevu
ZVUKOMALBA = seskupení hlásek s cílem vyvolat dojem, představu či napodobit zvuk
ZVUKOSLED = pravidelné opakování stejných hlásek ve verši